Tuvinská literatura

Většina starších textů je poměrně obtížně srozumitelná, novější texty jsou značně ideologické, alespoň podle našich osobních zkušeností. Základní informace o místní literatuře je možno najít v Kyzylu v muzeu. Dále jsme náhodně čerpali z tuvinských časopisů Chomej a knihy básní z místního obchodu.

Dongak Barykaan Churalbajevna - babička tuvinské literatury

Pohádka o Kodur-ólovi a Biče-kys

Bylo, nebylo, ale spíš bylo. Na břehu řeky Dustug-Chem žil boháč jménem Bůra-Baštyg. Měl krásnou bílou jurtu a tisícihlavé stádo dobytka. Pracovalo pro něj mnoho lidí, mezi nimi jeden starý lovec, jeho syn Kodur-ól a synova dívka Biče-kys. Jednoho dne již starý lovec nevydržel neustálé ponižování, kterého se mu dostávalo ze strany Bůry-Baštyga, a rozhodl se odejít i se synem do lesů. Před odchodem se šel Kodur-ól rozloučit s milou.
    „Odcházím s otcem do lesů. Nechceme už poklonkovat tomu prokletému Bůrovi-Baštygovi,“ řekl Kodur-ól. „Ty mě opouštíš?“ Biče-kys se rozplakala. Kodur-ól ji k sobě zprudka přitiskl a políbil. „Já tě nikdy neopustím. Vydám se do lesů, ulovím mnoho zvěře a vrátím se za tebou.“ Biče-kys si otřela konečkem rukávu slzy a usmála se: „Dobře můj milý, přeji ti hodně štěstí.“
    A Kodur-ól pospíchal pryč, aby dohonil otce. Na cestu si vzal byzanči*, na které velmi rád hrával. Jak odcházel, stále se ohlížel směrem k černé jurtě, kde zůstala jeho milá. Chtěl, aby slyšela co nejdéle jeho hlas, a tak nahlas zpíval:

Když u úpatí Kuskunnugu vyhloubím studnu,
najdu v ní čistou vodu.
Když dívku v chudé jurtě požádám o ruku,
najdu v ní dobrou ženu.

Tak šel a myslel na Biče-kys. A najednou před ním stojí starší dcera Bůry-Baštyga, jmenovala se Čylbakaj. Seděla na krásném bílém koni se stříbrným postrojem. Měla hedvábný šat, čepici z drahocenné kožešiny, v uších se ji třpytily zlaté náušnice.
    „Jsi mezi lidmi mého otce nejkrásnější. A opouštíš náš ál*, a mě? Až budu mít chuť na trochu něhy, kdo se se mnou bude mazlit?“ Kodur-ól chvíli stál mlčky. Co říci lačné šelmě, která se chystá rozsápat svou obět? Nakonec ji hrdě odvětil: „Jsi bohatá a překrásně oblečená. Ale nemáš srdce. Nenávidím tě a nechci tě již nikdy vidět.“ Po těchto slovech Kodur-ól pokračoval v cestě. Čylbakaj prosila, aby chvilku posečkal a promluvil si s ní ještě. On ale jen přidal do kroku. Když dostoupal na nedalekou vyvýšeninu, ohlédl se. Čylbakaj zuřivě práskala bičem a hnala koně pryč do stepi.
    Spokojený Kodur-ól se vydal dále po stopách svého otce. Překonal rozlehlou rovinatou step a došel ke kraji lesa. Tekla zde divoká horská řeka, za řekou se táhly nekonečné lesy a za nimi pásma hor, jejichž štíty se tyčili až k nebi. Tou dobou se již slunce přiblížilo k nejvyššímu z nich a začalo zapadat. Kodur-ól stoupal vzhůru podél temného břehu řeky. Konečně u velké skály, spadající až k vodě, spatřil otce.
    „Kde jsi byl tak dlouho? Kvůli tobě jsem propásl okamžik, kdy zvěř vychází z úkrytu,“ řekl otec. „Nikde, ale šel jsem špatnou stezkou a ztratil čas při návratu,“ odpověděl v rozpacích Kodur-ól. Lovci rozdělali velký oheň a pod skalním převisem ulehli ke spánku. Kodur-ól pozoroval jiskry vznášející se k černé obloze a přemýšlel: „Stromy kolem nás, hvězdy na nebi i my s otcem, všechno chce žít. Jak těžké je žít, a přece tak krásné! Je jen třeba být takový jako otec. Je málomluvný, ale úlovek má větší než jiní lovci.“ S takovými myšlenkami usnul.
    Když se Kodur-ól probudil, oheň již dávno vyhasl. Otec byl pryč. Kodur-ól vstal a rychle si vyčistil svou zbraň. Vzpomněl si na svého nerozlučného přítele. „Popřej mi hodně štěstí na lovu,“ řekl, sevřel v rukou byzanči a zazpíval:

Jako jsou hlasu kukačky
plné lesy,
tak je slov mé milované
plné mé srdce i krev.

Potom postavil byzanči na skryté místo u velkého kamene, vzal zbraně a vyrazil na lov. Kráčel tiše, nohy zvedal co nejvýše, aby ani větvička nezapraskala. Chodil tak celý den, ale večer se musel vrátit k útesu, aniž by zabil jediné zvíře. Brzy se objevil otec. Na jednom rameni nesl zbraň a na druhém zabitou divokou kozu. Kodur-ól byl zaměstnán myšlenkami na Biče-kys a tak si příchodu otce ani nevšiml.
    „Proč jsi tak smutný, synu?“ zeptal se otec. Kodur-ól sebou trhl, ale skryl svůj úlek. „Jak nemám být smutný? Vidíš s jakou kořistí jsi se vrátil ty a já přišel s prázdnýma rukama.“ „Nemysli na to,“ řekl otec. „Ta koza je nás obou. A ty vezmi byzanči a něco zahrej a zazpívej.“ Kodur-ól poslechl a hrál a zpíval, dokud neusnul s byzanči v rukou.
    Když se probudil, otec byl opět pryč. Kodur-ól vzal zbraň a pevně se rozhodl, že se tentokrát vrátí s kořistí. V ten okamžik začalo hřmít. „Co se to děje? Všechno se spiklo proti mně. Na podzim bouřka!* Ale já se nevzdám, dokud mám své byzanči a svůj hlas,“ pomyslel si Kodur-ól. Opřel zbraň o skálu, vzal byzanči a začal hrát a zpívat. Hlas měl silný jako bouře a zároveň něžný a měkký jako země svlažená deštěm. Padal déšť a burácel hrom. Kogur-ól však vytí bouře nevnímal.
    Najednou se ozvala strašlivá rána. To blesk rozbil na třísky starou borovici*, přiléhající větvemi ke skále. Kodur-ól se vzpamatoval. Ozvala se ještě silnější rána a zpoza skály, u které Kodur-ól seděl, vyskočila překrásná dívka, v šatech z červeného hedvábí opásaných zelenou stuhou, na hlavě brokátovou čepici z rysa a na nohách vyšívané majmaky*. Její úzké černé oči zářily, konce dlouhých copů se kroutili po zemi. Seděla u pohaslého ohně jakoby si nevšimla, že zuří bouře.
    Kodur-ól nevěděl, co má dělat. Vzpomínal tu na svého otce, tu na svou Biče-kys a mlčel. Nakonec se zeptal: „Kdo jsi? Odkud jsi se tu vzala?“ „Jsem královna těchto hor a lesů,” odpověděla dívka. „Přivedly mě sem zvuky tvého byzanči. Tři dny jsem poslouchala tvé písně, až pronikly do mého srdce. Díky nim jsem se do tebe zamilovala.“
    Ta slova ho hřála u srdce. Ale něco ho od neznámé krásky odrazovalo. Nedůvěřivě se zeptal: „Co ode mě chceš?” „Pojď se mnou. Patří mi tisíce kusů dobytka. Moje jurta je z čistého zlata a stříbra*. Jestli se staneš mým mužem, budeš pánem celého toho bohatství. Souhlasíš?“ „Dobře, popřemýšlím o tom a poradím se s otcem. K večeru by se měl vrátit z lovu, potom ti odpovím,” řekl Kodur-ól a chystal se k odchodu.
    V ten okamžik se ale znovu vzedmula bouře, zahřměl hrom a začalo pršet. Jakási neznámá síla zvedla Kodur-óla a nesla ho vzduchem. Když dopadl na zem, uviděl vedle sebe nádhernou jurtu. Vešel dovnitř. Celá podlaha byla pokryta vzorovanými koberci, podél stěn stály krásně malované truhly, v ohništi stál velký hrnec plný mléka, pokrytého žlutou pěnou. Vpravo stála skříň na nádobí zdobená motivy lvů a draků a nalevo dřevěná postel překrytá hedvábnou přikrývkou. V jurtě nikdo nebyl.
    Po chvíli vešla královna. „Tak to je má jurta,” řekla. „Jestli se mnou zůstaneš, všechno toto bohatství bude tvoje.” Kondur-ól neodpověděl. „Cožpak může být muž tak ostýchavý? Proč se mě bojíš? Zůstaneš tu se mnou?“ naléhala. Když viděla, že Kodur-ól mlčí, pokračovala: „Jestli myslíš na své blízké, o ty neměj strach, přivedeš si je sem.“ „Nepotřebuji tvé bohatství a tvou krásu,“ řekl Kodur-ól. „Má dívka je chudá, ale miluji ji.“ „K té se nevrátíš. Cestu ti neukážu a koně ti nedám!” křikla rozhněvaná kráska a vyběhla ven.
    Kolem jurty nechala postavit stráže. Kodur-ól mohl odejít pouze tak daleko, jak dolétl šíp vystřelený z luku. Každý den chodíval na nedaleký pahorek a tam hrával na byzanči svou oblíbenou píseň. Všichni obyvatelé álu se scházeli na úpatí pahorku, aby si ho poslechli. Kodur-ól celé dny a noci přemýšlel o tom, jak od krásky utéct. Pomohla mu náhoda. Lesní královna se rozhodla vyzkoušet jeho trpělivost. Před západem slunce za ním přišla:
    „Poslouchej. Jestli chceš dostat to, co je ti na světě nejdražší, devadesát dní nepromluv ani slovo. Jestli tuto podmínku splníš, dostaneš vše, co budeš chtít. Pokud ne, budeš odsud vyhnán a vrátíš se ke svému ohni chudý jak jsi přišel. Ale nechtěj mě podvést. Jestli řekneš cokoli úmyslně, budeš do konce života sedět v této jurtě hlídán strážemi.“ „Jsem připraven splnit tvůj úkol,“ souhlasil Kodur-ól.
    Mnoho dní Kodur-ól mlčel, plníc tak královninu podmínku. Čas od času vystoupil na pahorek a hrál na byzanči. Myslel na domov a Biče-kys. Už tady nechtěl zůstávat, ale nevěděl jak zařídit, aby byla slova vyřčena sama od sebe, neúmyslně. Jednou vešel Kodur-ól do jurty a začal přikládat dřevo do ohně. Myslel jenom na to, jak něco nechtíc říci. Nevšiml si, že se oheň rozhořel, mléko v hrnci vzkypělo a začalo se sykotem hasit plamen. Bezděčně zvolal: „Mléko utíká! Mléko utíká!”
    Ozval se strašlivý rachot, cosi Kodur-óla zvedlo a unášelo vzduchem. Letěl dlouho. Pak se o něco silně udeřil a když přišel k vědomí, viděl, že sedí u známé skály, ve starém oděvu, s byzanči v rukou.
    „Kde jsi byl synu? Mnoho nocí jsem nespal a mnoho stezek jsem prochodil, když jsem tě hledal. Občas jsem zaslechl tvou píseň. Přicházela ale ozvěnou ze všech stran. Došel jsem až k horským soutěskám. Teprve dnes jsem se vrátil nazpět.Proč jsi neřekl, kam jsi šel?” ptal se otec, tisknouc synovu hlavu ke své hrudi.
    Kodur-ól vyprávěl vše, co se událo. Když si ho otec vyslechl, řekl: „Bohatí jsou všichni stejní. Dobře, že jsi se vrátil.” „A ty jsi se zase vrátil s úlovkem, nemám pravdu?”, zeptal se Kodur-ól. „A jakým. Čtyřicet let lovím a takový bohatý úlovek jako dnes jsem ještě nikdy neměl.” Otec popošel k velké hromadě, zakryté větvemi. Když je sundal, objevila se kupa drahocenných kůží. Kodur-ól k ní doběhl. „Teď Bůra-Baštyg pukne zlostí!” zvolal. Závidím ti otče: „Všechno jsi ulovil ty a já nemám stále nic.” „Nemáš mi co závidět. Neřekl jsem ti, kdo mi při lovu pomáhal. Věz, že jsi to byl ty svými písněmi. Když jsi zpíval a hrál, všechna zvěř tajgy se zastavovala a zvedala uši, aby ti naslouchala.“ Otec očistil svou zbraň a svázal kůže. Naložili náklad a vydali se k domovu.
    Když Bůra-Baštyg uviděl, že se Kodur-ól s otcem vrátili s bohatým úlovkem, přívětivě je uvítal. Už se mu ale neklaněli jako kdysi, šli přímo ke své jurtě. Bůra-Baštyg se zatvářil uraženě. Vešel do Kodur-ólovy jurty a vyčítavě pronesl: „Co jste to za lidi? Nezapomněli jste na starý zvyk dělit se po úspěšném lovu s přáteli a blízkými?” „Proč jsi si nevšímal našeho neštěstí a našeho bohatství najednou ano?” řekl otec. Bůra-Baštyg spěšně odcházel, dlouhé rukávy jeho pláště kolem něj vlály.
    Kodur-ól s otcem rozložili po zemi a rozvěsili po stěnách jurty bohatý úlovek. Brzy se znovu objevil Bůra-Baštyg. Přivedl svoji dceru Čylbakaj, slavnostně oděnou. „Poslouchej,” řekl Bůra-Baštyg otci Kodur-óla, „potřebuji si s tebou promluvit o samotě.” Vyšli z jurty. Kodur-ól slyšel i přes stěnu hlasitý šepot Bůry-Baštyga: „Poslyš, ty máš syna, já mám dceru. Je třeba myslet na jejich štěstí.”
    Kodur-ól se otočil a podíval se na dceru Bůry-Baštyga. „Teď jsme si rovni, milý Kodur-óle,” řekla ona, „já jsem z dobrého rodu a ty bohatý. Budu tvojí ženou. Miluji tě.” „Nemiluješ mě, ale kůže zvířat, ulovených mým otcem. Ale já je neprodám. Můžeš odejít, jen tady ztrácíš čas.“
    Tou dobou Biče-kys seděla v jurtě Bůry-Baštyga a hořce plakala. „Věděla jsem to,“ říkala si, „teď je bohatý, teď mě nepotřebuje.“ Tu vešli Bůra-Baštyg a jeho dcera s očima rudýma zlobou. „Co ty tady trčíš? Ven z mé jurty!“ zakřičela na Biče-kys.
    Biče-kys, nechápajíc důvod takové zloby, rychle odhrnula závěs a vyklouzla z jurty ven. „Možná Kodur-ól přece jen nepřijal jejich návrh a stále na ní myslí?“ S touto nadějí se rozeběhla k jurtě Kodur-óla. Potkala ho na půli cesty. Kodur-ól ji chytil za ruku a řekl: „Už se s tebou nechci nikdy rozloučit.” „Já s tebou také ne,” odpověděla.
    A Biče-kys se stala ženou Kodur-óla, paní jejich nové jurty.

Z tuvinského časopisu Chomej přeložil Šuri

• byzanči je strunný hudební nástroj
• ál (aal) je tábor skládající se z několika jurt
• na podzim a v zimě v Tuvě téměř neprší, ale je velmi chladno, až –50°C.
• v původní verzi pohádky jde o borovici sibiřskou (pinus sibirica), rusky kedr, což se často nesprávně překládá jako cedr, protože pro ni neexistuje jedno české slovo. Obyvatelé Sibiře ji rozlišují od běžné borovice, rusky sosna, jako my rozlišujeme třeba borovici od smrku
• majmaky (majmach) jsou vysoké boty
• v Tuvě se na několika místech opravdu zlato a stříbro vyskytuje a dnes i těží

Kyzyl

Sbírka: Básníci oslavují Tuvu
Autor: Vladimir Baranov
Překlad: Mafi

Kyzyl - zelené město,
tuvinské místo hlavní,
za Sajanami skryt daleko,
do pískovců zařezaný.

V centru Ásie září
krajina ulitá jak z ocele,
hledí v bezoblačný zenit -
na podstavci střele.

A za řekou - vrchol pohoří
ke štěští dalším pokolením,
jasná hvězda jak v Říjnu hoří
a pod ní jméno - Lenin.

V mezihorním páse
na sibiřské plošině
mohutný Jenisej v celé kráse
proplouvá tiše kolem mě.

Městečko zelené
hlava zdejší hrdě káže:
„Už nejsem osamocené!
Máme taky rodné tváře!”

Co je to Tuva?

Sbírka: Básníci oslavují Tuvu
Autor: Anatolij Emeljanov
Překlad: Mafi

Co je to Tuva -
stepi zalité sluncem,
rozlévající se horské říčky,
neproniknutelný oceán lesů,
azurové dálky,
mnohobarevná seskupení hor,
výheň rozpálených písků
a sněžná stuha Sajan.

Jsou to neklidní lidé
úporně jdoucí k cíli,
aby odkryly zemi -
všechna její bohatství,
všechna její tajemství.
Odchází písek
břehy se stmelují
a do azurových dálek
odpoluvají lodě - města.

Vše zakusili tito lidé:
bezpráví i hoře,
přetěžký, krutý a dlouhý boj,
radost z prvních vítězství
v srdci sajanských hor.
Hrdost nových vítězství
a transformaci šavle v srp.

Co je to Tuva?
Mládí původní krajiny
bez hladových kočovníků
a opuštěných či zadýmených jurt.
Jsou to smělí lidé -
přicházejí a odcházejí.
Jejich hrdinská práce
je štěstím celého národa.