Deník

• Z Brna k hranicím Mongolska
• 200 km přechod hor z Altaje do Tuvy
• Z východní Tuvy do Kyzylu
• Jižní Tuva
• Z Kyzylu do Chakázie a Krasnojarského kraje
• Krasnojarský kraj, lezecká oblast Stolby
• Burjatsko, výstup na Pik Čerského (pohoří Chamar Daban)
• Trek v oblasti Aršanu, západní Sajany
• Munku Sardyk - nejvyšší hora Sajan
• Cesta zpět, Petrohrad

12.7.2002 Sobota

Vyrážím s Petrou z Brna busem v jednu, 18.00 Odlet z Prahy, 22.30 Petrohrad Pulkovo 1, časový posun +1. Na letišti obvyklá tříhodinová byrokracie se stejnými formuláři na několika místech abychom využili stužeb tranzitního hotelu, který je v ceně letenky. Tranzitní agent na letišti umí pouze rusky, pro nás žádný problém, po zkušenostech z loňska nás tu nic nepřekvapilo. Celní prohlášení po loňských zkušenostech nevyplňujeme. V hotelu jsme ve 2 místního času, touhle dobou je zde venku vidět skoro celou noc.

13.sobota

V poledne jdeme do centra, z ulice Pilotů busem č.13 na st. metra Moskevská za 2x5RB, měníme od nějakého člověka před směnárnou 100USD za 3150R. Sháníme na výměnu na černo další lidi, ale zdají se většinou podezřelí po sdělení, že chceme měnit stovky dolarů se jim doslova začnou klepat ruce i hlas, proto nakonec raději měníme ve směnárně 300USD po 31,4 s poplatkem 30R. V Ermitáži neprodávají lístky dopředu a na den našeho návratu, v Puškinově divadle baletu nám nejsou schopni zamluvit ani prodat lístky na srpen když se budeme vracet. Stojí obvykle 100-800R. Nazpět jedeme metrem a busem 39 za 2x (5 a 10R), maršrutkou 213 20R do hotelu. Na letišti nám zváží baťohy na 45kg, tak přebalujeme, neb chtějí 40R za kilo. Letíme bez noci 19.50 – 23.30 plus tři hodiny navíc časový posun.

14.neděle

Na letišti v Novosibirsku je děsný smrad a špína. Petře při přepravě utrhli popruh z batohu Gemma. Busem jedeme na hlavní nádraží za 2x (15R, 10R batoh). Jsou 4 ráno, jízda půl hodiny. Na nádraží kupujeme lístky plackartnyje lístky na vlak do Bijsku. Jediný přímý vlak jede denně v 18.32 + 3h místního. Lístky za 2x185.4R. Seznamujeme se se dvěma mladými Rusy a trávíme společně celodenní čekání na stejný vlak. Batohy necháme v úschovně 52R. V domě knihy kupujeme mapy Altaje za 70R 1:200.000 s Koš Agačem. Mají i další mapy ale nechceme se s nimi tahat. V dalším obchodě berem Krasnodarský kraj. Snídáme ve fast foodu 120R, jak je neděle tak je prakticky vše zavřeno. Kupujeme Dobrou vodu 3L 30R, jídlo 60R, internet půl hodiny 30R, rajčata 25R, banány 40R, hodinky 25R, samolepky 10R. Flákáme se celý den, večer končíme v 1. patře nádraží. Novosibirsk na nás příliš nezpůsobil, je to velké průmyslové město podobné Ostravě. Večer sedáme na vlak v oddíle po čtyřech se dvěma babkami. 3x5R záchod, 2x26R povlečení.

15. pondělí

Bijsk ráno 8.15. Jen přesedáme na bus do Gornoaltajsku před nádražím. Za 8R kupuju štětec na čištění objektivu - i to se zde dá sehnat. 9.30 bus vyjíždí až se objeví více cestujících. Bijsk je větší než se zdálo z mapy. Přejíždíme řeku Bija, která zde dosahuje šířky 100m. Do Gornoaltajsku je to 110km po silnici. Bus za 2x (75 + 25 bágl), jedeme v buse nakonec zcela sami dva dvě hodiny na autobusák v Gornoaltajsku. Odtud jede jiný bus do Koš Agače v úterý, čtvrtek a sobotu v 7.10. Jdeme se registrovat na OVIR. Na jih asi 1km po prospektu Komunisma je policejní stanice, kde se ptáme na registraci nejprve, protože OVIR tu nikdo nezná. Policajti nás posílají busem 5 stanic zpět na sever, jezdí tam všechny čísla místní MHD kromě 102. Na Oviru ale mají volno, protože byl včera svátek a zde je zvykem si po svátcích brát volno další dva dny, jak nás ujistila sekretářka. Posílá nás zpět na předchozí policejní stanici, kde je pasové oddělení. Tvrdí, že registrace v Koš Agači by neměla být problém, ale to ji zkušeně nevěříme. Paní nám dokonce píše dopis pro policii a radí místa na spaní u řeky v centru. Na policii tvrdneme 3 hodiny a ještě platíme za registraci v pase. Lístky do Agače kupujeme předem. Kupujeme zásobu vody na pití 2x14R, nejrozšířenější značka je zde Bonaqua z výroby firmy Coca-Cola. Na náměstí mají slušně zásobený obchod s mapami – dům knihy a řadu bilboardů s hlavami významných lidí z kraje. Jdeme dolů k řece přes můstek přes řeku a a spíme raději ne u řeky ale na příjemném kopečku nad ní, neboť u řeky je to evidentně velmi oblíbené místo nejen pro milence ale i ožraly. GPS1

16. úterý

Vedle milice na hlavní třídě dobíráme z kašny údajně léčivou vodu a nejsme sami. Do busu je ráno tlačenice, že se tam sotva vlezeme a to jsme vstali o hodinu dříve. Před odjezdem je v autobuse kuriózní hádka, kdy už není místo pro lidi, ale jedna ženská, která nemá lístek, prostě prohlásila, že pojede a nikdo ji nevyhodí a ani řidič ani děžurná s tím nic nenadělali. Bus je malý a vyjíždíme včas. Cestou výtečné vyhlídky na vrcholy Čujského traktu. Altaj nás uchvátil od prvního okamžiku. 2x zastavujeme na jídlo, po čtvrté zastavujeme v Aktaši, kdy do busu nahlídne David a zvolá na celý bus: „Mafi jste tu?“ Ještě dopíjí se Šurim a Evou pivo. V rychlosti domlouváme sraz v Agači. Tam jsme busem v 18.00. Autobusák je zde hlavní náměstí a zastávka taxi. Slízají se k nám během několikahodinového čekání bezdomovci. Před setměním stavíme stan za městem u řeky, GPS2. Večer se šťastně setkáváme kompletní sestava na přechod do Tuvy a seznamujeme se s místní sortou komárů a koupeme se v řece.

17. středa

Ráno ve městě se na policii zbytek výpravy marně snaží získat registraci k pobytu. Nakupujeme Perníčky, chleba, vodu, sušenky, buločky, toaletní papír, opalovací krém. Město je na obchodní cestě do Mongolska, podle toho je zde nevídaně obchodů. Nejlepší asi Nezabudka naproti pošty. Batoh 85L mám narvaný a ještě bereme jídlo do ruky. Sháníme taxík do Kokorje, po hodině ukecávám 300R za 5 lidí s batohy, ale než zbytek lidí nakoupí, majitel auta odjede. Další UAZ seženeme až za hodinu za stejnou cenu. Do Kokorji je to 30km pouští asi půl hodiny jízdy. Je to skutečně konec civilizace,GPS3, každý barák má chlívek a kadiboudu na ulici, většinou vyloženě uprostřed ulice. Taky kadiboudy neváháme vyzkoušet, je z nich rozhled do okolí, protože mají strouchnivělé a vypadané desky. Za vesnicí pokračuje polopoušť pozvolna do kopců. Eva shání toaletní papír, ukazuje se, že jediný obchod je v domě jednoho z místních na podlaze, kde mají spoustu dobrot, ale toaleťák zde s úsměvem opravdu nepoužívají. S Petrou vyrážím napřed po vyjetých kolejích a bere nás první auto s pasáky a my se necháme chybně zlákat svezením. Chceme dojet na domluvené místo na spaní u brodu, ale jsme zavezeni jinam,GPS4. Ještě jsem se nenaučil ovládat gpsku, takže jsme si navíc nebyli jisti místem, kde jsme. Zkoušíme jít kus po pravém břehu proti proudu řeky Buguzun, ale je to příliš zarostlé, brodíme na druhou stranu, začíná bouřka, tak stavíme u řeky stan. Nebyli jsme spolu jako skupina ani 24 hodin a už jsme se vzájemně ztratili, supr začátek.... Spíme za Uzuntalem GPS5.

18. čtvrtek

Sušíme a vyrážíme až před polednem za polopouštního vedra. Ráno jsme slyšeli projet 2 auta, tak očekáváme, že nás ostatní předjeli. Jdeme pěšky po vyjetých kolejích proti proudu údolím, po kopcích by to šlo projít dost těžko. Zakreslené cesty na mapě zde dost nesouhlasí, ale to se dá čekat. Procházíme soutok Buguzunu a Karagaje. Místní nás zvou do jurty, kde si nás oni fotí, raději se ale nezdržujeme, dokud je šance dohnat ostatní. Zanedlouho nás ukecává v následující jurtě paní na čaj, sýr a preclíky. Rodina je milá, ukazují nám fotky které dostali od jiných kolemjdoucích. V jurtě leží opilý děda, včera zde měli oslavu a prý se ještě nevzpamatoval. Dalekohledem ukazují své vnuky pasoucí na kopcích kozy. Jurty v tomto údolí pasou dobytek z JZD. Místní nám sdělují, že viděli naše kamarády jít po hřebeni půl dne před námi a jejich popis odpovídal, tak nám to na náladě nepřidalo. Dalším jurtám v údolí se kvůli času vyhýbáme. Navečer cesta zatáčí z údolí vlevo nahoru do sedla Buguzun, před stoupáním nabíráme poslední vodu před sedlem a spíme na kopci. GPS7. Večer jsou ze sedla nádherně vidět při západu červeně zbarvené ledovce hraničního hřebene s Mongolskem.

19. pátek

Ráno parádní výhled na pokračování cesty v Tuvě. Mapy se liší v označení Tuvinsko - Altajské hranice. Některé mají hranice republik až na Šapšalském hřebeni. Předpokládáme mylně, že jezera, která vidíme za sedla Buguzun jsou na naší cestě, během cesty nás ale gps vyvádí z omylu. Už se smiřujeme, že se naše kompletní výprava nesejde, neboť se zde cesty začínají rozdělovat a je možno pokračovat více cestami. Celý den je děsné vedro a neuváženě nedoplňujeme zásoby vody z řek, tak jdeme poslední úsek z kopce k jezeru Ak Chol bez vody. Jezero je špinavé, tak se osvědčuje desinfekce tabletami. Získáváme od místních kontakty na dopravu z Kyzylu do Toora Chem. Jak fotím teleobjektivem druhý břeh jezera Ak Chol, objevil jsem na druhé straně jezera druhou část naší výpravy, jaké to štěstí. Jdeme pak společně podél řeky co vytíká z jezera asi 5km za Kazachy, co nedaleko rybaří a slibují nám k večeři ryby. Kazachy jsme nenašli, ale chytám v řece 2 vlastní ryby pouze na třpytky, tak si je děláme na ohni z roští a desek, na něž máme v pustině štěstí. GPS8

20. sobota

Ráno nás budí Kazaši s Uazem a vyhazují nám z něj k snídani 10 ryb podobných rozměrů co jsem včera chytil. Tak je kořeníme a poneseme celý den k večeři.Přeskakujeme řeku bez brození a jdeme údolím lehce zařízlým do okolní pouštní krajiny.V údolí teče řeka a není takové vedro, ale křovitým zeleným podrostem se jde hůř, po několika km lezeme nahoru a jdeme po hraně údolí už bez jediné pěšiny. Údolí končí nahoře jezerem a vpravo od něj další dvě jezera, přecházíme travnatou pláň a zastavujeme se u jezera které je pod Chindiktig Chol. GPS9. Na lehko lezeme na kopec odkud je Chindiktig Chol, největší jezero celé oblasti, hezky vidět. Nevypadá, že by mělo na délku 30 km jen proto, že je v něm ostrov velkých rozměrů. Z kopce fotím panorama charakteristické podhorské krajiny, které rozhodně stojí za námahu lezení na tento kopeček. Užíváme si koupání v jezeře. Později brodíme řeku tekoucí z jezera a pokračujeme vlevo do údolí na sever a ve stepní krajině s jezírky přibývá komárů. Zakreslené řeky zde opět nesedí, ale signál gps je zde maximální s přesností na 4 metry. Přecházíme 2x mokřiny a jdeme ve vyjetých kolejích od aut. Navečer přichází bouřka, usidlujeme se u jezera nad jezerem Džulukul. Děláme ryby na ohni z desek, které jsme objevili i v dnešní velké pustině. Přemýšlíme zda jsou desky ze spadlého letadla či vraku náklaďáku. GPS10

21. neděle

Scházíme dolů k jezeru Džulukul asi 4km. Je to druhé největší jezero oblasti a musíme ho podél břehu obejít. Druhý břeh je jasně vidět ale cesta okolo jezera je na pár hodin. Na břehu ve velice skrytém dolíku vidíme na poslední chvíli pár metrů od nás rybařit lidi s Uazem. Mají sudy ryb a tisíce dalších suší na šňůře. Tvrdí, že jsou správci parku, kterým procházíme. Věnují nám jich tašku a ještě přidávají chleba, oplatky, balíky čaje, kolínka a vaří nám polívku. Nenechají se fotit a nikdo mi nechce věřit, že jsou to pytláci. V obcházení jezera pokračujeme asi 500m od břehu po vyjetých kolejích až k prameništi řeky Čulišman nad jezerem na podélném začátku jezera. Zde nacházíme ohniště s deskami, tak dorážíme ryby. Komáry naštěstí zahání bouřka a vítr. GPS12

22. pondělí

Jdeme po těžce nalezitelné pěšině do Šapšalského sedla. Nejprve podél jezírek pak strmě stoupáme. Pod posledním stoupáním nad hranicí zeleně jsou poslední dva prameny. Okolo nás zcela sám prochází chlupatý Jak, asi se nás polekal více než my jeho. Za 3.5 hodiny jsme v sedle. GPS13. Krásné panorama na krajinu jezer směrem na jih a na severu vysoké hřebeny s dominantou jménem Čurak. Kazí se bohužel počasí. Po hřebeni jdeme na lehko dobýt místní vrchol 3357m, GPS14. Parádní výhledy na Mungun Tajgu, nejvyšší horu Tuvy, kam jsme po diskusi nelezli kvůli letos nezvykle velkému ledovci nahoře. Ze sedla scházíme do údolí a podél řeky Šuj pokračujeme k soutoku se silným přítokem z levého údolí. Je tu příjemný modřínový háj, bohužel i s komáry. GPS14-1

23. úterý

Pokračujeme dolů údolím místy přes 100 metrů vysoko nad řekou. Odpoledne míjíme boční údolí zleva, prošli jsme okolo pasteveckých salaší. Měli jsme zabočit tímto bočním údolím nahoru, ale jak jsme byli na okraji mapy, tak to nebylo zcela jasné a jdeme ještě kousek údolím Šuje a pěšina jde stále výše ve svahu na řekou už několik stovek metrů a stoupá dále výš. Chybu zjišťujeme vysoko na hraně dalšího údolí vlevo, GPS15. Sestupujeme dolů bočním údolím v dešti až se pěšina spojí s pěšinou na dně údolí. Pkračovali bychom údolím nahoru ale kvůli večerní sprše to necháváme na další den. GPS16

24. středa

Nechceme se vracet, tak jdeme dále údolím vzhůru mimo mapu a jsme optimisté, tak věříme, že nahoře bude hřeben. Údolí se stáčí doleva a přibývá optimismu, lezeme strmě do sedla GPS17. Musíme ovšem dolů a snažíme se klesat co nejméně, což je nepříjemná chůze suťovým svahem. Dále stoupáme nahoru do dalšího sedla GPS18 a odměnou jsou pouze omezené výhledy na krajinu podobnou Malé Fatře. Už je vidět správné údolí, do správného sedla jdeme po vrstevnici GPS19, počasí se ale kazí, tak zůstáváme u posledních známek potoka na travnaté náhorní placce GPS20. Po bouřce se koryto prakticky vyschlého potoka nedaleko stanu zcela rozvodnilo, že nešel ani přeskočit bez namočení, jen náhodou jsme se stany postavili dále od vody.

25. čtvrtek

Ráno teče korytem slušný potok v okolí je mlha, mraky a stále prší. Lije celé dopoledne, tak se celý den válíme, hrajeme ruskou nejoblíbenější karetní hru Durak a trénujeme ruskou odolnost na vodku.

26. pátek

Jdeme mokrou trávou vzhůru do sedla, 1.5h. Mizerná viditelnost se ještě zhoršuje. GPS21. Dolů je cesta velice příkrá a pro neschůdnost jdeme korytem potoka ve dvou zářezech. Postupujeme pravým, který se zdá schůdnější, GPS22, ale nic příjemného – prší, mlha, vysoká tráva, přeskakování potoka a prudké bahnité svahy s kluzkými kameny. Za hodinu se objevuje zarostlá pěšina a přibývá keřů rybízu a josty. Scházíme lesem nejasnou zarostlou pěšinou k soutoku s velkou řekou Čingenchem GPS23, dál vpravo dolů údolím podél toku až k brodu. GPS24. Proud je silný, proto pro jistotu stavíme pro holky lanovku a neudělali jsme špatně. Brození ovšem trvá přes hodinu a nemilé překvapení je, že následující brod se ukazuje za dalších 300m ovšem v místě s větším proudem. Volíme variantu chůze po stejném břehu hustníkem několik kilometrů až k dalšímu brodu. GPS25, cesta vede dál modřínovým lesem a potkáváme první obydlené jurty v Tuvě a první lidi za Šapšalským hřebenem. Končíme u vody v modřínovém háji nedaleko za jurtama a sušíme věci. GPS26

27. sobota

Pokračujeme údolím dolů podél řeky, roste znatelně teplota a přibývá komárů. Večer jsme v první tuvinské vesnici Baj-Tal. Jsme zděšení – dobrá polovina lidí, kterou jsme na ulicích zahlédli byla pod vlivem alkoholu, počínaje mladíky předhánějící se v konverzaci, konče ženskou ležící v příkopě s lahví, které byla schopna jen zvednout ruku, když jsme šli okolo. Nezaměstnanost je zde skoro úplná, na vodku si však evidentně lidé dokáží ušetřit. Sháníme obchod, ale mají zavřeno. Paní učitelka z místní školy, okopávající přes prázdniny školní záhony, nám pomohla a dva obchody kvůli nám otevřely. Kupujeme lahve s limonádami, šproty, perníky, máslo, chleba nám prodává nějaká místní žena z vlastních zásob. V dalším obchodě polívky v prášku a další věci za 250R celkem. Pár opilců nám nabízí přespání, ale nebudí v nás důvěru. Nejvíce mě pobavil ožrala, co nás přemlouval k sobě domů a přemlouval k tomu i svou střízlivější ženu učitelku, kerá mu nedokázala vzdorovat ani slovo, a to měl hlášky, že s jeho holkama si ještě užijeme legrace. Spíme pro jistotu za řekou. GPS27. Ráno s optimismem pomýšlíme podle počasí na výstup na Mungulek, druhý nejvyšší masiv v oblasti.

28. neděle

Ráno je krásně. Na vrcholu Mungulku je vidět zbytek ledovce, hora vypadá náramně fotogenicky, počasí opravdu lepší snad být ani nemůže. Jediný háček je v tom, že většina z nás je tak zlenivělá, že nám stačí se výhledem kochat a do kopce se po přechodu chce přesvědčivě jenom Davidovi. Vyrážíme směrem na Kyzyl Dag a lázně Šivilig. Jdeme polopouští 7km po cestě a u jezera stopujeme Uaz co nás najednou všechny bere až do kempu. Lázně připomínají rozlehlý stanový tábor na louce pod lesem. V lese jsou rozmístěny kadibudky do nichž je korýtky svedena voda přímo z ledového pramene. Voda je obohacená radonem, a proto se zde na kadibudky čekají fronty na koupel v této ledové vodě. Koupel probíhá tak, že se má vydržet 7 minut v dřepu a nechat si téct ledovou vodu převážně na záda. Tak dlouho nikdo z nás pod vodou nevydržel a to bylo venku teplo. Koupel se má opakovat alespoň 3x denně. Z pramenů lidé tahají kanistry s vodou ke stanům na vaření. Prameny jsou označeny fáborky, protože jde o svatá místa. Kadibudky byly počmárané nápisy "Zdraví - bohatství sovětského člověka". Na jednom palouku mezi prameny je větší socha Budhy a lidi nám tam nabízeli ochutnávku rýžového vína. Pozoruju, že někteří lidé zde stanují mezi stany v jurtách, takže tu zřejmě skoro bydlí. Většina stanů jsou modely, které se u nás běžně prodávaly před dvaceti lety. Jinak se zábava lidí v kempu neliší od toho co provádí lidé u nás v kempu. Nenacházíme klidné místo, proto jdeme spát až za kopec na louku dále od kempu GPS28.

29.pondělí

Zahazujeme batohy do hustníku GPS29 a nalehko chceme jít na Mungulek, alespoň na předvrchol Malý Mungulek. Toto pojmenování nese více hor v oblasti, jak se ukazuje. Jdeme dolů podél potoka k zářezu v hřebeni a vpravo zářezem okolo jurty do sedla GPS30, dál po hřebeni nahoru a do údolí podél řeky. Jdeme ale pomalu a při pohledu na klesající mraky lenivíme, když je vidět vrchol skrytý v mracích. Válíme se u vody, fotím kytky a na zpáteční cestě fotím místní u každé jurty. Místní lidé zde umí rusky málo. Scházíme z hřebene kratší cestou od Mungulku GPS31, navečer přichází tradičně silná bouřka. Během deštíku si před vchod stanu lehá místní Tuvinec a dokáže se s náma bavit celé dvě hodiny. Mimo jiné nám potvrzuje, jak Tuvinci nemají rádi Rusy a raději by se od Ruska oddělili. Ovšem jeho důvody nezní vůbec logicky.

30. úterý

V lázních bereme ráno vodu, zbytečně jdeme do údolí po cestě, kterou jsme přijeli, přitom je evidentně do Kyzyl Dagu kratší cesta přes sedlo, kudy taky jezdí auta vyježděnou cestou. V údolí je polopoušť a zatáčíme vlevo bočním údolím. Brodíme řeku asi 7m, GPS32, večer zůstáváme před vesnicí, a sotva stíháme vylézt na kopec vyfotit po desáté večer západ slunce.GPS33.

31. středa

V Kyzyl Dagu není nic zvláštního. Klášter, kvůli němuž jsme sem šli je malá budova, oproti nedalekému kulturnímu domu navíc sešlá věkem. V budově kláštera je běžný obchod s potravinami a další zavřený obchod, v poschodí je pak malá místnost s muzeem, které je ovšem zavřené. Podle místních je láma na cestách, tak jsme se dovnitř podívali pouze klíčovou dírkou. Průvodce Lonely Planet o Rusku, upozorňující na zajímavost tohoto kláštera, tedy opět radí zcela zcestně. Několik hodin trávíme u kulturního domu, kde nás otravuje dav místních ožralců a kouřících dětí. Na ulicích zde místo kanalizace tečou potoky. Za vesnicí je most a socialistický pomník s kamzíkem, GPS34. V 16.00 jede od magazínu vedle kláštera bus do Thély. Pokračuje až do Ak- Dovuraku, ale nechceme spát v tak velkém městě (druhé největší), proto vystupujeme dříve. Náměstí Thély je celé pod vodou, pod vodou je i řada ulic, to je důsledek bouřky, kterou jsme sledovali z Kyzyl-Dagu. Řada domů stojí uprostřed vody. Zaujalo nás při diskusi s několika místními, že všichni věděli, že v Čechách máme ještě více vody na ulicích a že se v ní utopil i jeden slon v ZOO. Přichází další bouřka, přečkáváme ji v příjemné „Stolové“ u kafe, piva, místního jídla PLOV a hromady pirožků. Spíme u vesnice za řekou, GPS35. Nad vesnicí se ční vyšší kopec s pěkným výhledem, odkud fotím západ slunce nad městem.

1.srpna, Čtvrtek

V 8 ráno jedeme busem do do hlavního města Tuvy - Kyzylu. Zároveň s busem vyjíždí řada rychlejších maršrutek, ale za batohy chtějí o 100R více oproti busu. V Kyzylu jsme okolo třetí, usidlujeme se v hotelu Mungulek, GPS36, který je na dohled od autobusáku. Pokoje za 136R/osoba a spí nás 5 v pokoji se čtyřmi postelemi, bez sprchy, špinavý záchod, ale jinak pohoda. Z hotelu je to po hlavní silnici do centra asi kilometr. Na břehu Jeniseje v centru je památník „Centrum Asie“. Podle Faymanova promítání je zde geometrický střed kontinentu, tak jsem hned změřil, že souřadnice středu Asie jsou GPS37. Na dohled od něj je těžce komerční šamanské centrum a opodál kotví u břehu loď, což prý označuje místní přístav. Hledáme zde loď jedoucí do Toora-Chem, která se jmenuje Zarja. Prodej lístků je otevřený pouze přes den. Loď nyní pro malý stav vody nejezdí, jinak stojí jedna jízda 570R. Jezdí prý jeden den tam, druhý zpět. Dá se tam dojet ještě autem, ale za poměrně veliké peníze, tak to vzdáváme. Sehnat ve městě telefon není jednoduché. Volám lidem, na něž jsem na začátku cesty získal kontakt přes internet, ale nikoho se nedaří sehnat, proto padají poslední naděje, jak se k jezeru Azas v oblasti Toora-Chem dostat. Večer končíme v pivním baru v centru – jedno z mála míst s točeným pivem, které jsme na Sibiři viděli. Sedíme u kulatého stolu a přidávají se k nám Rusové a Rusky a paříme do rána. Nakonec nás Rusové zcela odrovnali vodkou, že jsme se z toho dostavali ještě druhý den. Záchody v hospodách prakticky nejsou, tak chodíme střídavě na různá staveniště. Jeden z Rusů slibuje na další den auto na exkurzi do zlatých dolů, ale ráno se na nás vykašlal.

2. Pátek

Spíme do oběda, odpoledne navštěvujeme největší místní muzeum – ukecáme ruské vstupné, jinak se platí v USD. Na poště funguje okolo poledne jeden počítač s internetem, tak u něj trávíme hodinu. Ve městě mají pouze 2 série mizerných pohledů 10ks/50R a 10ks/5R s komunistickými motivy. Ostatní se jdou registrovat na OVIR a za pozdní registraci platí každý 1000R pokutu. Na OVIR je zavedla udat ženská z hotelu. Dokonce nás kvůli tomu brzy ráno budila. K večeru sedíme u tanku nedaleko hotelu a seznamuje se s námi borec s lahvinkou v ruce. Sloužil prý u letectva a dnes slaví svátek letectva. Hodlá nás seznámit s místními šamany, kterých je ve městě řada. Jdu s ním ještě v 10 večer asi 10 minut kolonií dřevěných baráčků na ulici Rabočaja a jsme u boudy se dvěma plakáty organizace šamanů „Duch medvěda“. Domlouváme návštěvu na zítra ráno.

3. Sobota

Hlavní město Tuvy nás začíná nudit. Už nás nenapadá nic zajímavého, co by zde fungovalo. Ráno vstáváme brzy nesbaleni a jdeme do šamanského doupěte. Tam čekáme asi 20 minut na šéfa šamanů. Šaman nám povídá hlavně o jejich nesvárech s druhým spolkem šamanů, který jsme potkali na břehu Jeniseje. Vysvětluje svou filosofii, jak má být šaman nad věcí a rozumět všemu více než učenci. Zajímáme se o jejich práci, tak nás nechají sledovat další tři hodiny jak k nim chodí zákazníci. Nejprve přišla matka s dcerou. Šamanka je začoudila vonnými kouřícími větvemi, pak je objížděla zubatou lebkou a zdrásala veškeré špatné duchy, pak je pocákala mlíkem a vyšlehala provazem, pak se museli modlit a Šamani kolem nich hlasitě bubnovali a zpívali. Venku pak šaman vzal polívku, propláchl si jí ústa, plivl to do dlaní těm ženám a ty se v tom umyly včetně obličeje. Dál přišel chlap-alkoholik, kterého šaman zaklel, aby se při pití vodky pořádně poblil a vyléčil tak ze závislosti. Časem hodil hlavní šaman kostkama a prohlásil, že jsme očarovaní, prý nás zaklel ten druhý spolek šamanů. Rozhodl že nás musí očistit. Zopakovali stejnou proceduru jako těm ženám, ale vystřídali se na nás 4 další šamani se šamankou. V poledne vyrazili šamani šamanit do terénu, tak jsme je opustili. Slíbili jsme jim udělat publicitu, tak po nás nic nechtěli, jinak jsme z ceníku vyčetli že podobný úkon příjde na asi 700R. V ceníku měli mimo to různá posvěcení a očištění, některé popožky přes 1000R, přesto byli levnější než komerce na břehu Jeniseje - ti jen viděli můj foťák, hned nás zaháněli.
   Balíme se v hotelu a jdeme koupit lístky na bus do Erzinu, ale jsou vyprodané. V busu není na sezení místo a na stání neberou. Přemýšlíme nad jízdou maršrutkou do Samagaltaje, ale je to na místní poměry poměrně drahé, kupujeme nakonec lístky na další den a vyrážíme „guljat v parku“. Vozíme se sami na ruském kole, z něhož je pěkný výhled na město a řeku – kolo za ty prachy udělalo jednu pomalou otáčku, ale pustili ho jen kvůli nám. Z hotelu jede maršrutka č.7 přes centrum k mostu a za ním vystupujeme. Na benzínce beru benzín A92 na vaření. U pumpy po nás chtějí 2 kluci něco na památku, tak Šuri vyklepává poslední české drobné. Kluci nás pak berou autem k řece za mostem vpravo na druhou stranu než je město. Jsou zde pěkná místa na stan, nedaleko budhistického kláštera. Kluk je svářeč a pracuje prý i večer, tak nás záhy opouští. Je zde skutečně magické místo, škoda toho spaní v hotelu. Kocháme se výhledy na okolní kopce, u řeky rybáři chytají do noci ryby. Kilometr odsud je na břehu věznice pro nejtěžší zločince. GPS39

4. Neděle

Ráno podruhé hovoříme s lámou u kláštera. Ptáme se, zda tady na druhou stranu Jeniseje chodí do kláštera dost lidí. Klášter je prý na tichém místě kvůli lepším podmínkám k rozjímání. Bohužel často nefungoval most přes řeku a lidé se do kláštera nemohli vůbec dostat. Lezeme s batohy na nedaleký pik Lenina, který se jako jediná dominanta tyčí za městem. Od řeky jdeme asi 2 km od řeky přes suché louky, pak přímo nahoru, až na hřebeni je pěšina, kde dokonce potkáváme člověka, který sem chodí běhat. Z vrcholů je opravdu slušný výhled na město a soutok Malého a Velkého Jeniseje. GPS40. Dolů jdeme po pěšině k silnici k mostu a maršrutkou 7 na autobusák. Musíme se ovšem rozdělit, maršrutky jsou hodně nacpané a všichni se do jedné nevlezeme. V 16.00 jede bus do Erzinu, lístky jsme koupili včera. Bus je opět jiný než včera, ale neméně rozpadlý. Nejhorší místo fasuje Šuri, který se zanedlouho propadá pod sedadlo. V autobuse je živo a fotím pestré panoptikum místních lidí. Od pohledu se značně liší lidé z města a vesnice. Měšťáci se dívají na vesničany s úsměvem. Největším bavičem v autobuse je nejvíce opilý Tuvinec s čepicí a lahváčem, kterému začínáme říkat Mao-Ce-Tung. Postupně si přisedává k dalším lidem v buse a chce s nimi kecat a oni se ho snaží zbavit. Poté co přistoupí rodina s kozou do nacpaného busu, Mao si začne s kozou hrát a tahat za rohy a polívat pivem. Jiná holka krmí kozu lízátkem. V Erzinu jsme v 8 večer za světla. Autobusové nádraží zde nemají, končíme u jakéhosi hotelu. Prohlížíme si pokoje, ale nenecháme se zlákat, protože se nám nelíbí, že bychom zaplatili dvakrát víc jak Rusové (100R). V okolí vesnice je poušť a lidé z vesnice používají tři velké Artézské studny uprostřed města. Chodí pro vodu se zvláštními vozíky a barely. Sháníme nějaké auto, které by nás ještě dnes vzalo k jezeru Tere Chol. Odvoz nám nabízí pár opilých chlapů, tak se přemisťujeme k jejich jurtě, ale slíbené auto do hodiny nepřijíždí a ti lidé se nám moc nelíbí. Zanedlouho na nás s povzdálí mává nějaká žena žijící nedaleko a objasňuje, že to jsou největší ožralci z vesnice a bere nás k sobě domů do dvora a rodina nás nechá spát na zemi ve své kavárně, což je na poměry velký luxus. K večeři nám ještě věnují čaj a velký zeleninový salát. GPS41 Při povídání zjišťujeme, že místní lidé se živí zejména obchodem. Erzin je na obchodní trase do Mongolska a Číny a jak z kontextu vyplynulo, řada věcí se zde rovněž pašuje i z Číny. Dříve se jim dařilo výrazně lépe, v okolí měli lidé veliká stáda dobytka a žili na venkově v přírodě v jurtách, po rozpadu bývalé federace a už za Gorbačova ovšem sociální systém zkolaboval. Mnoho venkovanů hledalo marně práci a lepší výdělky ve městech, stáda zmizela, lidé byli většínou bez práce. ještě dnes je skoro polovina lidí bez práce, ikdyž za poslední dva roky se to trochu zlepšuje. Pán je jeden z mála lidí, který nekritizuje Putina a chápe že lepší život může být jedině když sám bude více pracovat.

5. Pondělí

Ráno dostáváme čaj a manželé vyráží do města sehnat nám auto. Trvá jim to ovšem do oběda, tak si u nich v kavárně ještě dáváme pelmeně – místní jídlo podobné vařeným knedlíkům s masem. Kupujeme od nich ještě lahve s pitím. Po obědě vyrážíme velkým Uazem a manželé s sebou ještě berou obě své děti a děti sousedů. Divné nám přijde, že nám neřekli, kolik budou za to chtít a až při loučení si řekli kromě benzínu ještě o 500R za skupinu. Po šesti km přejíždíme řeku a jedeme hezkou pouští s velkými trsy trávy, přejedeme kopec s pískovými skalami a odsud už je vidět jezero. Jedeme nejprve k severním břehům a koupeme se na písčité pláži. Je vidět že toto místo je hodně navštěvované, ačkoli zde dnes téměř nikdo není. Objíždíme jezero k jížnímu okraji až na mongolské hranice, dokud nenarážíme na chlapy u ohně, z nichž se vyklubou pohraničníci, kteří nás vrací zpět. GPS42. Jezero Tere Chol je skutečně pěkné, čisté a teplé. Na mongolském břehu jsou vidět velké písečné duny. Duny na našem břehu jsou porostlé křovinami. U jezera potkáváme jurtu, kde půjčují koně a po chvíli předjíždíme skupinu Italů na koních. Hledali jsme zde velbloudy, kteří zde podle místních jsou, ale neviděli jsme je. Podle některých jsou více v pustině, sem k jezeru jezdí zvláště počátkem léta dost lidí a velbloudi jsou plaší. Jezero je poměrně teplé a není hluboké, po 100m plavání jsem změřil hloubku jen 190cm, hotové Chorvatsko bez vln a lidí. Jedeme zpět, ale čekají nás ještě dvě zastávky, neboť děti se chtějí koupat a my to využíváme k focení. Nakonec vystupujeme u mostu před Erzinem, abychom rodinu neotravovali ještě další noc. U řeky ovšem těžce hledáme příjemné místo na spaní, které by bylo zároveň schované. U mostu zastavuje a okouní prakticky každý, kdo jede přes most. Většinou jsou to opilí ruští turisté. GPS43. U mostu nás pan řidič ujišťuje, že do vesnice je to už pouhý kilometr. Nemile naměříme vzdálenost do vesnice 6km, takže vstáváme už v 5 ráno, abychom stihli ranní bus zpět.

6. Úterý

Ráno jedeme téměř prázdným busem, který doprovází ještě další maršrutky. Vyrážíme v 8, ale bus je tak rozpadlý, že sotva dojedeme do Samagaltaje. Motor čoudí dovnitř, propadají se úplně všechny sedačky. Cestou přes hodinu řidič něco opravuje u pumpy, v Kyzylu jsem ve 14.00, dokupujeme perníky a pití jen na autobusáku a přesedáme na maršrutku do Abakanu, kterých je zde spousta. Cestou projíždíme pohoří Jergaki, které vypadají na chození velice slibně - Vysoké štíty podobné Roháčům. Vystupujeme před Abakanem v Šušenském u skanzenu. V krámě dokupujeme zásoby. Abakan je hlavní město republiky Chakázie, ovšem Šušenské je dalo známější město, důvod je pochopitelný. Místo proslavil Lenin svým pobytem ve vyhnanství. Chakázie je vůbec od prvního pohledu ekonomicky vyspělejší část Ruska. Obchody jsou zde daleko zásobenější než v Tuvě, tak si dopřáváme dokonce kremrole a jiné zákusky. Skanzen otvírá v 9 ráno, tak jdeme ještě večer do kina. Hrají film „Zóna vlků“, ale nejsou žádní návštěvníci a oni hrají od desíti návštěvníků. Kupujeme tedy každý 2 lístky a sedáme sami v prázdném kině. Kino je obrovské, promítačka slabá, takže je obraz tak tmavý, že je sotva vidět. Nikdo jsme ho moc nepochopili, byl o mafii která pěstuje v Černobylu ovoce, které rychle roste, ale je radioaktivni a prodává ho jinde a bojuje proti tomu nějaký aktivní novinář. V kině měli na programu i český film Nahota na prodej. Po kině jdeme spát hledáme celkem pracně klidné místo. V okolí je spousta letních stánků a hospod, pionýrské tábory na kraji města. Největší klid nalézáme v parku za ramenem řeky, kde stavíme mezi křovím dobře schované stany. GPS44

7. Středa

Procházíme skanzen od desíti. Uvnitř je spousta dřevěných domů, vše ve výtečném stavu jako celé centrum Šušenského. Je to skutečně ukázkové město, pro Rusy pýcha Sibiře. Ve dvou domech žil Lenin. Celou dobu nás provádí průvodkyně, kterou si tu každý může se vstupenkou odchytit. Za speciální příplatek je průvodkyně s krojem jak z pohádky o Mrazíkovi, tanečky, zpěv, což jsme také viděli, když přijeli nějací zbohatlíci v drahých autech. U vstupu do muzea prodávají spousty prospektů, map a boržur o Leninovi. Zvláště obdivujeme publikaci "po stopách Lenina", podle níž můžete jet na koni, lodí a pěšky v jeho šlépějích do vyhnanství. V 16.00 jdeme na autobusák na bus do Abakanu. Jezdí jich přes den dost, ale cestujících je hodně a tak jedeme řádně namačkáni. V Abakanu jdeme přes město z autobusáku na vlakové nádraží, protože busy na noc nejezdí do Krasnojarska žádné, narozdíl od vlaků. Cestou jdeme okolo bání – luxusní sauna, seance za 500 za skupinu, ale teď se nám dovnitř nechce - je až nepříjemné vedro. Na nádraží nám pravě jede vlak, tak se rychle rozhodujeme a sotva ho stíháme, protože koupě lístků je na hodně dlouho. Jedeme 15 hodin s klasickým plackartovým komfortem. Škoda, že nás děžurná budí nechutně brzo ráno.

8. Čtvrtek

Na nádraží zjišťujeme, že do Irkutska i na Moskvu jezdí vlaků přes den spousta, a místenky na stejný den lze sehnat, tak si dopředu nic nekupujeme. Na monitoru se zde zobrazuje stav vlaků které jedou po transibiřské magistrále a je vidět počet volných míst na dálkové spoje a jednotlivé třídy. Půl dne čekáme až přejde bouřka, pak procházíme centrum po prospektu Lenina, zaujaly nás obchody s levnými ruskými karabinami (HMS za 100R, s automatickým zámkem 145R), čelovky. Na poště jim nefunguje internet, ale je zde rozumná směnárna. Jdeme až k Jeniseji na nábřeží okolo nové radnice s velkými hodinami, což je bezpochyby nejhezčí stavba, co jsme zde viděli. Autobusák který hledáme podle informací Lonely Planet na nábřeží je podle místních už 10 let někde úplně jinde... Zde v samotném centru poprve pociťujeme, že je tu draze a odmítáme dávat za čaj v restauraci 20R. Hezká budova divadla baletu a opery nyní nefunguje (prázdniny jako u nás), ale má velikou střechu, která se nám hodí, neboť dnes s přestávkama prší. Navíc je nedaleko somoobsluha západního stylu, kde se nacpáváme výtečnými jogurty a uzeným. V cukrárně dáváme zmrzlinu, palačinky,... Útrácíme dnes zdaleka nejvíc za jídlo. Ceny jsou v tomto městě vyšší než jinde a taky zde mají západní výběr potravin. Hledáme ve městě báně a procházíme knihkupectví. Večer nám přichází vhod nějaký pán vycházející z karate klubu a domlouvá nám se školníkem v místní škole zdarma nocleh. Škola je pro mentálně postižené a školník Michail Iljič se k nám chová jak k žákům, což je docela legrace. Vaří nám čaj a je milý a ochotný. Spíme na pódiu ve třídě, naprostý luxus. Jediná záhada, kterou jsme museli vyřešit, byla, jak se pouští voda na zdejších dětských záchodech. GPS46

9. Pátek

Jedeme maršrutkou 50 směr ZOO z námestí u radnice , ale omylem až na konečnou, tak se musíme 2 zastávky vracet. Z hlavní silnice vede tudy do Stolb silnice. GPS47. Po ní jdeme vzhůru k bráně národního parku. Jsou zde dva zavřené obchody s mapami. Všímá si nás ochranář s vysílačkou a ujišťuje, že nesmíme spát v lese, ale hezky za peníze u místních lidí. U vstupu je veliká cedule s mapou skal, kterou si obkreslujeme pro lepší orientaci, když tady žádný krám nemá otevřeno. Později se ukazuje, že cedule jsou na více křižovatkách. Jdeme okolo kostela s hřbitovem a obdivujeme na ruské poměry pěkné náhrobky horolezců. Jdeme po cestě nahoru do kopce a už cestou nám lidi nabízí přespání. Pokračujeme po asfaltce z kopce k meteorologické stanici, kde nás nechají spát na půdě jakési dřevěné kůlny.GPS49. Věci necháváme na půdě a jdeme navečer do skal zpět na rozcestí v sedle a vzhůru po pěšině k masívu „1.Stolb“. Je to vysoký masív, po němž běhají děti. Hodinu se tam snažíme vylézt, ale nakonec to vzdávám. Lezecky to není vůbec náročné, ale dostávám strach z výšky. David se Šurim tam nakonec za další hodinu vylezou – je to asi 100m vysoký masiv. Západ slunce pozorujeme z výhledu u masívu "2.Stolbu" a okolních masívů do tmy. GPS48

10. Sobota

Dopoledne procházíme bez batohů skalama a seznamujeme se s borcem s lahváčem v ruce – Andrejem Borisovičem. Místními je označován za „koloritnuju persónu“. Je neustále veselý v lehkém opojení a postupně si povídá s taškou lahváčů, které nese ostatním kamarádům na chatu. Je to horolezec a provází nás skalním městem a ukazuje cesty, kudy se dá vylízt na masívy. V ruském stylu nám předvádí místní ekologii a ukazuje jak umí schovat důkladně vypité lahváče pod drny mechu. Při lezení občas uklouzne, ale nic si z toho nedělá a vesele chytá holky za zadek a tlačí na skály, kam se obtížně leze. Lezeme společně jednu boulderovací stěnu. Nahoře mám strach, jak se dostat dolů, tak mi předvádí ruský styl slanění - otáčí se čelem k nakloněné stěně a s napnutýma rukama i nohama po čtyřech sjede asi 6 metrů dolů a jen si oprašuje ruce. Tohle samozřejmě nikdo z nás zopakovat nedovede, tak slézám bez jištění raději kus převislé stěny. Ukazuje nám svůj zhořelý dům a pak jdeme do jeho chaty Goluběnka, kde už na lahváče čeká jeho žena a kamarádi. Představuje nám mistra sportu v lezení a prvovýstupce ruských sedmitisícovek, mistra sportu v judu. Chata je evidentně obývána spoustou horolezců a uvnitř vedle slušného kuchyňského vybavení je řada lezeckých pohárů a ocenění. Jdeme s Borisovičem a jeho kamarády na výlet k masívu Bariéra, který je už mimo oblast národního parku. Park pokrývá pouze část Stolb, jinam by se chodit nemělo, ale Borisovič nás ujišťuje, že s ním nabudeme mít žádné problémy. K večeru jdeme zpět na meteorologickou stanici pro batohy a chceme se vracet jinou cestou ve skalách okolo horní stanice lanovky z města až k velkému skalnímu masívu nad Krasnojaskem před masívem zabočíme vpravo do údolí, což se ukazuje jako hodně zdlouhavá cesta a po tmě hledáme spaní u kamenolomu.

11. Neděle

Z kamenolomu jdeme na konec údolí, které končí silnicí, vpravo po ní na náměstí je konečná busu co jezdí do centra. Končí společná část naší výpravy a rozdělujeme se. David, Eva a Šuri pokračují zpět vlakem do Evropy, já s Petrou pojedeme na východ do Irkutké oblasti a Burjatska. Na nádraží nemile zjišťujeme, že první volný vlak jede až ve 2 ráno. Kupujeme lístky, věci necháme v úschovně a jdeme zpět pod Stolby do ZOO. Je neděle, tak je většína obchodů zavřená a snad všichni vyrazili do ZOO, naštěstí jde fronta rychle a mají všude zmrzlinu, protože horko je opravdu nepříjemné. Před ZOO mají skvělé mamuty a je skutečně zábava pozorovat, jak se s nima lidi fotí. ZOO není vůbec tak velké jak se zdálo podle počtu návštěvníků, klece jsou tak malé a husté, že se zvířata nedají fotit. Zaujaly mě klece s akčními medvíďaty s cedulkou zákaz krmení, přítom je krmil bombóny kde kdo a děti jim podávaly ruce. Paní, co vymetala klec rysovi, k němu měla zajímavý proslov, aby byl hodný a nesežral ji a zametala velice vystrašeně. Jedeme do centra zpět a procházíme místním velkým parkem s kolotoči a atrakcemi, diskotéky, koně, kapely na pódiích a spousta stánků s pivem. Pozorujeme, jak je na druhé straně parku díra v plotě, ale řada tlustých lidí jí neproleze a musí přelízat plot. Na konci parku za plotem je hezký výhled na Jenisej. Do 23.00 procházíme nábřežím Jeniseje, kde je velmi příjemný vlhký teplý vzduch od řeky a stovky stánků s různými pivy, tak ochutnáváme nakonec i grilovaná kuřata. Čekáme skoro do půlnoci na maršrutku, ale ukazuje se, že večer nejezdí na vlakové nádraží druhého největšího města sibiřské části transibiřské magistrály vůbec žádná městská doprava z centra. Jedeme tedy alespoň na konec prospektu Lenina a pak jdeme na nádraží pěšky. Na nádraží zjišťujeme, že náš vlak má 16!! hodin spoždění, které má ještě narůst. Vracíme lístky bez poplatku a kupujeme jiné na první jiný vlak, který jede ovšem až v poledne a lístky mají pouze dražší typ na spaní do kupé. Spíme v nádražní čekárně pod stolem u bufetu. Bohužel zde řve celou noc televize a chodí lidi, nic moc. Podle oficiálních předpisů nás mají ruské dráhy povinnost ubytovat, ale všichni zaměstnanci se vymlouvali, že tu mají jen ubytovnu pro ženy, což je jedna velká společná místnost včetně uřvaných dětí, což bychom si nepomohli.

12. Pondělí

Ráno měním pro jistotu dalších 100USD v bance v centru na poště. V poledne konečně jedeme vlakem a dospáváme noc. V kupé jsou s námi dvě starší babky, s nimiž bohužel není zábava. Ve vlaku mají kupodivu za 4R čínské polívky. Samovar je v Rusku samozřejmostí v dálkových vlacích, stejně jako časový rozpis hodin, kdy je možno jít na záchod.

13. Úterý

V 8 ráno jsme v Irkutsku a nejsme rozhodnuti, zda nejprve pojedeme do Sajan nebo k Bajkalu nebo za Petrovičem-naším známým v nedaleké skalní lezecké oblasti Olchinské ploskohoří. Rozhoduje to první vlak, který odjíždí v 9 do Sludjanky – električka – osobák. Ve 12.30 jsme ve Sludjance a nacpávám se teplými uzenými omuly - výtečná jemná ryba, žijící pouze v Bajkalu. Z nádraží jezdí busy do Aršanu denně v 5 a 14:00, do Nilovky taktéž. Na nádraží mají řadu map, ovšem značně předražených. Z nádraží jdeme nadchodem na náměstí, maršrutkou na předposlední zastávku – nejsevernější okraj města, GPS50. Naším cílem je vylézt Pik Čerského, nejvyšší vrchol pohoří Chamar Daban. Jdeme zpočátku po asfaltce, později kamenitou silnicí, zprava se přibližuje řeka, GPS51, která je ovšem bez vody. Po pár kilometrech proti proudu se objevuje v korytě voda a my přecházíme suchou nohou 13 brodů, některé jsou poměrně nesnadné po kládách přes 2m vysoko nad vodou. Někdy skáčeme přes spadlé klády a kameny, při větším stavu vody by se muselo brodit. Po čtyřech hodinách chůze hledáme místo na spaní, ale všechna rozumná místa jsou obsazená lidmi, je jich tu opravdu hodně - není divu tahle oblast je vyhlášená zvláště mezi ruskými vodáky, ale taky ruskými trempy. Po dalších dvou hodinách chůze až za šera se objevilo první volné místo na stan. Užíváme si příjemné koupání. GPS52.

14. Středa

Pokračujeme vzhůru a cesta stoupá strměji. Řeka se vzdaluje vlevo, po hodině chůze míjíme poslední prameny pod kopcem. Máme zdržení 3 hodniny, neb se musíme vracet zpět pro jistotu pro více vody a Petra se mi ztratila. Odpoledne jsme u meteorologické stanice, v okolí není skutečně žádná voda. GPS53. Jdeme vlevo do prudkého stoupání až na začátek hřebene s Ovem – budhistickým symbolem označující zřejmě občas fungující pramen, nyní je to pouze strom s mašlemi bez vody. GPS54, zde chybně neodbočujeme borůvčím přímo nahoru po louce na hřeben, ale pokračujeme po pěšině rovně a dolů k jezírku a potoku. Tam je odbočka dolů k vodopádům. My ovšem jdeme stále rovně chvíli dolů a pak už jen mírně vzhůru údolím jasnou pěšinou a předháníme vodáky tahající batohy se čluny přes 40kg, zejména obdivujeme tíhu, kterou tahají i ženy. Krajina připomíná Roháče – vysokohorské louky a občasné světle šedé skalky. Stoupáme do Čertova sedla s Čertovým jezerem. Opravdu fotogenické místo s výhledy, spoustou borůvek, potokem i jezerem na koupání. Za sedlem vede cesta do údolí řeky Utulik, tekoucí do Bajkalu, kam chodí všichni vodáci. V sedle je i nějaký pomník s hvězdou, který je prostřílený, asi proto, že je to skutečně viditelný terč na velkou vzdálenost. Zůstáváme na noc v sedle a padá mlha.GPS55.

15. Čtvrtek

Pro špatnou viditelnost ráno jdeme zpět, jinak by bylo zajímavé vylézt v tomto místě na hřeben a jít po něm až na Čerského vrchol. Cestou zpět se vyjasní a dostáváme se nad mraky. Od ova GPS54 jdeme tentokrát správně pěšinou nahoru na hřeben na předkopec, odkud už je vrchol vidět. V rozsáhlé husté kleči necháváme batohy, GPS56, z GPS57 jdeme už na lehko na vrchol. Na předvrchol vede z druhé strany další cesta - původní zamýšlená z Čertova sedla. Klesáme dolů po velmi ostrém místy exponovaném hřebínku a pak stoupáme poslední sráz na vrchol. S batohem za mokra by se šla cesta velice špatně, pochopili jsme pomník cestou, kde se někdo zřítil do propasti. Z vrcholu je vidět hřeben Tunkinských golců. Bohužel jak jsme nad mraky, tak není vidět Bajkal. Na vrcholu vlaje vlajka a je zde i pravoslavný kříž, GPS58. Ve čtyři odpoledne scházíme přes batohy, Ovo, meteostancii a místo na spaní předevčírem dolů. Spíme hodinu za 1. brodem shora na prostorné příjemné mýtině v lese s lavičkama, ohništěm a lesní trávou u řeky.

16. Pátek

Ráno máme 4 hodiny času abychom stihli bus do Aršanu ze Sludjanky. Přecházíme brody poměrně rychle, ale stíháme to jen těsně. Ve Sludjance se ale ukazuje, že bus se pokazil a dnes nepojede, jedeme tedy dražší maršrutkou, sice namačkaní, ale bez placení za batohy. Při vjezdu do Tunkinské doliny nás na postu staví policie. Platí se zde mítné oblasti, cizinci 4USD, Rusové 12R, ale spolucestující Rusové odmítají zaplatit, tak nás nakonec pouští bez placení, když jedna holka začne tvrdit, že jsme místní. Za 1,5 hodiny jsme v Aršanu. Aršan je 29 km od křižovatky z hlavního silničního tahu do Mondy. Aršan je lázeňské město se spoustou obchodů. Výhledy na okolní hory jsou normálně výtečné, ale máme smůlu, dnes je poměrně veliký opar, my si ale přesně papatujeme parádní výhledy z loňska. Opět se nacpáváme teplými omuly v parku. Ten je oplocený s dobře spasenou travou a vypadá udržovaně. V okolí je spoustá stánků s náboženskými předměty v nichž prodávají krásné Burjatky. Opět několikrát neodoláme výběru levné zmrzliny. V informačním centru vykupujeme mapy Tunkinské doliny v této oblasti. Po parku vede potrubí s léčivou vodou, ale většínou nefunguje. Na některých místech z prasklin teče voda a vytváří smradlavá jezírka s usazeninami úžasných zelených a červených barev připomínající Island a americký Yellowstone. Z rozhovorů s místními jsme zjistili, že za peníze se zde dá sehnat cokoli. Spousty lidí sem jezdí do sanatoria, bazénů, na masáže. Město je na ruské poměry rozvinuté asi jako naše Karlovy Vary. Ubytování jsme viděli od 50R, většinou dvakrát více, nabízí jej zde spousta lidí přímo na ulici. Dokupujeme potraviny, jdeme kilometr proti proudu řeky po pravé straně. Na druhé straně je spousta táborů se stany a my se dnes nehodláme družit. Jdeme mírně do kopce, aby okolo nás už nechodili žádní lidé, kterých tu chodí spousty k nedalekým vodopádům. Spíme zcela v klidu, ovšem kupodivu do druhého dne u nás nedaleko stanu vyroste černá skládka.GPS59.

17. Sobota

Brzo ráno hledáme pracně místo, kam opravdu nechodí lidi, GPS59, kde zanecháváme batohy. Jdeme podél řeky údolím. Cestou nahoru nejprve nescházíme po schodech k řece, ale šplháme přes kopec na skálu s výhledem a pak teprve slézáme k řece druhou stranou. Jdeme náročným kaňonem se spoustou vodopádů, je potřeba přelézat balvany. Fotíme jezírka, tůně, vodopády, opravdu pěkné místo, ikdyž pořád slabší odvar Slovenského ráje. Za kaňonem chybně přecházíme řeku na pravý břeh a jdeme velice nepříjemnou pěšinkou nepěšinkou podél břehu, což nás zpomaluje. Nakonec brodíme na druhou stranu řeky, kde podle mapy vede jasná pěšina, tu ovšem nemůžeme najít, tak jdeme jen po občas ztrácející se pěšině. Až při zpáteční cestě jsme objevili opodál opravdu jasnou a výraznou cestu. Orientace zde je opravdu náročná. Jdeme až k soutoku řek, přecházíme pravý přítok po kládě, dále směr severozápad. Cesta, zpočátku podél řeky, strmě stoupá, procházíme doslova pralesem spadlých stromů. Prý zde v zimě spadlo pár lavin, tak je tady hotová džungle. Po hodině potok odbíhá vlevo a my opět chybně nedobíráme dostatek zásob vody. Podle mapy jsou potoky a prameny až k poslednímu stoupání na hřeben, což je ovšem pouhá teorie. Počasí je parádní. Cestou je opuštěná bivakovací chata značená i na mapě s postelema a kamny, ovšem nyní bez vody,GPS61. Zde jsou výtečné výhledy na krajinu s údolím Aršanu a pokračující pěšina do sedla. Po ní lezeme strmě vzhůru korytem potoka bez vody. Na hřebeni je kvalitní výhled na obě strany. GPS62. V okolí jsou pravda ještě vyšší vrcholy, ale na ty nelze bez horolezeckého vybavení údajně vylézt, vypadají opravdu drsně. Později k nám do sedla dochází dvě holky – ruské informatičky a zvou mě na konferenci do Severobajkalsku o informatice. Popisují nám svůj zajímavý kruhový trek přes tři sedla okolo jezer se začátkem i koncem v Aršanu. V 18.00 lezeme dolů stejnou cestou, jen před batohama jdeme podél vody ne přes skálu. V poslední části je zajímavý chatrný most 10m vysoko přes kaňon nad spoustou vírů a vodních van, vodopádů, který je potřeba přejít. Rozpadlými schody lehce exponovaně šplháme k batohům. Spíme stejně jako včera, před spáním popíjíme místní léčivou vincentku. Máme ještě pár dní čas, tak hodláme v dalších dnech jet někam k nejvyšší hoře Sajan.

18. Neděle

V 9.00 (později až ve 14.00) jedeme busem do Kyrenu z místního autobusáku. Tam přes hodinu stopujeme, o busech dále na západ nikdo nic neví. Máme smůlu na výhledy, jak je vedro, hory jsou v oparu. V místní hospodě obědváme čeburejky s čajem. Bohužel během oběda nám ujel nějaký autobus. Po chvíli nás bere Ruska autem, která jede až do Nilovky pro manžela, zcela zdarma a ochotně nás bere až do Mondy. Silnice za Turanem je poměrně v horším stavu, ale na několika místech ji opravovali. V Mondy sháníme auto ještě na 20 km do údolí Bílého Irkutu, kde začíná trek na Munku Sardyk. V nedalekém obchodě domlouváme skoro okamžitě odvoz velkým Uazem za 100R k soutoku Bílého Irkutu s Irkutem. U soutoku před mostem je závora a policejní bouda, kde nám ukazují že mítné do Ogundajského rajónu se platí bez výjímek, tak nám nic jiného nezbývá. U policejní budky je hospoda, od níž plánujeme stopovat na zpáteční cestě. Člověk, co nás přivezl, sice zpočátku slíbil i odvoz za pár dní zpět, ale za ty prachy, co jsme usmlouvali, si to rozmyslel, což zcela chápeme, opravdu na nás nezbohatl, spíš naopak. Kilometr za mostem směr Orlik je pěkný altánek s pramenem a Ovem. Bohužel se mi nepodařilo přesvědčit řidiče k jeho vyfocení. Z altánku jedeme zpět k mostu, GPS63, a dál už jdeme pěšky po svých. Jdeme nahoru po levém břehu. Na druhém břehu pozorujeme řadu laviček a lidí, skupina lidí časem přelézá na naši stranu a je to kdo jiný než Češi. Vykládají o jejich neblahém sestupu z vrcholu Munku Sardyku, kdy holce šutr rozbil ošklivě hlavu a nejbližší pomoc na sešití hlavy dorazila za 40 hodin. Po jejich výkladu dostávám optimismus, že vrcholu se dá za dva dny dosáhnout. Bílý Irkut je i při tomto malém stavu vody silná řeka a snažíme se bez přezouvání přelézat na pravou stranu. Po sto metrech přelézáme zpět na levou stranu. Procházíme kaňonem, kde se řeka hodně klikatí. Stěny skal se tyčí doslova z vody několik set metrů do výšky. Je potřeba přelézat skoro v každé zatáčce řeku. Skály se dost sesouvají a je každou chvíli slyšet nějakou lavinu kamení, což není v noci nic příjemného.V průběhu loňských povodní zde řeka vymlela slušné koryto. Tahle místa jsou pro Rusy v květnu velmi oblíbená, jezdí sem tradičně na svátky oslavovat a lyžovat. Obdivujeme chytré kamzíky, kteří mají techniku, jak celé stádo kličkuje a běží přes kamenitou lavinu nahoru. Po dvou kilometrech se kaňon otevírá, tak hledáme místo na spaní. Dál od řeky jsou zalesněné plochy nacházíme příjemné místo dál od řeky, kam nepadají kameny, GPS64. Jsme vzdušnou čarou 3km od mostu, ale trvalo nám to 3 hodiny. V noci nás hluk lavin dokonce budí, naštěstí v lesíku je pramen i dřevo na oheň, tak vše z povzdálí jen sledujeme, v noci laviny kamení svítí.

19. Pondělí

Ráno je škaredě, prší celé dopoledne, mlha, tak se příjemně válíme celý den ve stanu, likvidujeme zásoby dobrot, pozorujeme kamzíky.

20. Úterý

Ráno je naštěstí nádherně, nemáme už moc času, tak necháváme stan na místě. Nalehko jdeme nahoru podél hlavního toku k soutoku většího přítoku, který je na mapě označen výškou, GPS65. Další část cesty je hodně obtížným úzkým kaňonem. Abychom nemuseli brodit, lezeme výše nad vodu a po sypajícím se suťovém svahu po levé straně kaňonu pokračujeme nahoru. V poslední části kaňonu jdeme přes místa, kde dopadají ze sutě vodopády. Naštěstí je málo vody, tak jsme ještě suší. Při větším stavu vodu se kaňon zřejmě nedá projít. V horní části kaňonu lezeme na pravý sráz na okraj do lesa nad kaňonem. Nad kaňonem je soutok s dalším větším přítokem, nyní vyschlým, GPS66. Následuje nejhezčí a nejpříjemnější část cesty nádherným horským údolím po loukách s borůvkama. Kamenitý kopec obcházíme zprava a jdeme podél pravého přítoku až tam, kde voda mizí. Další kamenitý val obcházíme zprava, GPS67. Za strmějším stoupáním po velikých balvanech, které nejsou moc usazené se otevírá úchvatný výhled na ledovec na nejvyšší hoře Sajan. Pod ledovcem je parádní zelené jezero. Jsme asi 100m nad ním, GPS68. U jezera pobíhá pár lidí, mě se chce ale nikoli dolů k jezeru, nýbrž minimálne do sedla na vrcholovém hřebeni. Vyrážím na tento úsek sám a potkavám cestou dva krajany hledající třetího, tak je ujišťuju, že třetího jsem viděl u jezera. Společně jdeme k vrcholu. Nejprve do sedla půl hodiny, GPS69, dále po hřebeni z Mongolské strany, zde ledovec není. Po suti lezeme k vrcholu, ovšem jde to poměrně pomalu, suť není usazená a spouštím nejednu kamenitou lavinu, kdy se kutalí masy metrových balvanů. Cesta opravdu není příjemná, ale výsledek stojí zato. Bohužel z časových důvodů to v 17.00 obracím zpět těsně pod hlavním vrcholem. Z tohoto místa už jsou vidět mongolská jezera, bohužel ne Khovsgol, k vrcholu chybí asi 40 minut, výhledy jsou ale jedinečné. Kvůli lavinám sestupuju sám níže po mongolské straně. Krajani pokračují nahoru, protože narozdíl ode mě budou spát u jezera pod ledovcem. 100 m níže pod vratným bodem měřím ještě nejvyšší dosaženou výšku, GPS70, scházím po co nejméně strmé suti po Mongolské straně, dole nakonec musím stoupat do sedla a následně ho slézt za Petrou čekající nad jezerem. Cestou potkávám skupinu Lotyšců, kteří rovněž hovoří o nebezpečnosti kamenných lavin. Jít pod ledovcem je hotová sebevražda, kamenité laviny získávají na ledovci velkou rychlost. S Petrou scházíme dolů nejprve stejnou cestou, vyhýbáme se nepříjemnému kaňonu vlevo a jdeme úbočím po pěšině, GPS71-75. Při větším stavu vody v kaňonu je tohle asi chozená avšak těžko nalezitelná alternativní cesta. Na konci hřebene je výhled do jiného údolí na sever. Dalo by se tady podnikat bezesporu spousta dalších snadných treků. Jsme vzdušnou čarou 2 km od stanu, ale jsme ještě vysoko. Scházíme po ostrém hřebínku prudce dolů, na konci se posledních 150m prodíráme hustníkem, GPS75-78. Brodíme řeku, jak už nás chůze přímo dolů vysiluje, Petra na závěr padá na balvanech do vody. Za řekou je hezké místo na spaní se sochami Munku Sardyka, GPS79, jsou zde jakési postele. Evidentně tu nejspe první Češi, Sochy mají náramek s visačkou ČSA. Za tmy jsme po deváté večer u stanu.

21. Středa

Ráno scházíme dolů přes brody k mostu, ale jak se snažíme přejít každý brod bez přezutí, jsme u mostu až v 11. Stopujeme před závorou policejního postu a v místní hospodě si dáváme zákusky, jogurty, čaj, pirožky, džusy. Občas někdo projede, ale buď jsou zcela plní nebo prostě neberou. Ve tři prý má jet bus z Orliku, ale nikde nic. Potkáváme tam v opačném směru ředitele školy v Orliku, který má vlastní koně a prý s nimi jednou byl až u jezera Azas v Tuvě, přesně tohle jsme měli v plánu přejít. V 16.00 se nám podaří stopnout Američana misionáře, který by nás vzal, nakonec ale jedeme s Rusy, co staví elektrické vedení. Staví se zde nový elektrický tah, staré opory popadaly po loňských povodních, navíc se staví nové kvůli rozmáhající se těžbě zlata. Máme velké štěstí, jedeme s nimi až do Sludjanky. Tam si spokojeně k večeři dávám dva teplé uzené omuly a poslouchám večerní šumění Bajkalu. Stan stavíme na místní pláži nedaleko nádraží mezi jinými stany, vydařený večer. Sklízíme úsměvy, když se ptáme mladých ruských vodáků, kteří zde už stanují, zda se tu platí za postavení stanu. Zvou nás na čaj, oplatky a ryby na různý způsob. Sjížděli v minulých dnech taky Utulik. Ráno s nimi jedeme električkou do Irkutska, přes noc vlaky moc nejezdí a busy stojí přes stovku, osobák stojí jen 28R. Taky je tu nedaleko u nádraží sauna, ale my nemáme bohužel čas.

22. Čtvrtek

V 7 ráno jede električka do Irkutsku, kde jsme v 10. Dvě hodiny trávíme v komfortních sprchách a záchodech vedle nádraží, věci dáváme do úschovny. Do centra jedeme tramvají a obhlížíme obchody s mapama, které se nám loni osvědčili (FAN Sport,...). Bohužel obchody zklamaly, bylo všude značně vyprodáno, přínosná byla pouze návštěva vydavatelství map, v jednom měli skutečně veliký výběr, veškeré ruské atlasy, které jsme kdy viděli, tak některé z nich definitivně vykupujeme, zejména nás upozornili na cenné poslední kousky atlasu Tunkinské doliny, který už se prý ani nebude tisknout. Kupujeme 15 různých map, mezi nimi komplet Rusko nástěnou šestimetrovou mapu. Navštěvujeme posléze další vydavatelství s jinými rovněž zajímavými mapami, ale tam nám nehodlají nic z jejich výběru prodat. Procházíme velkým městským tržištěm, v pavilonu alkoholu nechápeme – tolik druhů vodky jsme v životě neviděli. Zaujaly mě zejména vodka s Mendělejevovou tabulkou. Taky mají spoustu druhů vína (gruzínská, moldavská,...), výběr čajů, vše za menší ceny, tak se zásobujeme. Na tržišti je i čínský rynek, se spoustou čínských krámů. Petra si tam kupuje nějaké oblečení, prý výrazně levněji než u nás. V obchodech mají levné horolezecké vybavení, klasické ruské HMS se zámkem za 140R, s automatickým zámkem 160R, ale nakonec jsem odolal a koupil raději korejské HMS se zámkem za 240R. Internetíme v osvědčeném klubu na rohu ulic Marxe a Lenina. Až za tmy se vracíme do úschovny a začíná pršet, chceme spát někde v Akaděmgorodku, ale v dešti se nám nakonec nechce nikam drsněji. Nabízí se 3 možnosti – noclehárna za 30R/hodinu/člověk v pokoji pro více lidí na nádraží a muži a ženy zvlášť, dále ubytování v pokoji pro jednoho za 120R/hodinu a poslední varianta u známé paní co hlídá vchod do noclehárny, kterou preferujeme, je za 300R za oba se snídaní. Známá bydlí 2 zastávky z nádraží, máme každý postel, ale raději spím kvůli většímu pohodlí na zemi...

23. Pátek

Ráno ještě internetíme (včera jsem si po čase přečetl maily a večer jsem pod sochou Lenina musel vymýšlet věci do práce), kupujeme jídlo a maršrutkou odjíždíme na letiště. Tentokrát letíme s mezipřistáním v Barnaulu, což je zajímavá procedura-všechny vyženou z letadla, aby vylezli boční branou z letiště doslova na pole a pak se zařadili mezi nové cestující a prošli znova odbavovací kontrolou, včetně rentgenování filmů v příručních zavazadlech. Zavazadla se sice dají nechat v letadle, ale tam je taky někdo může sebrat. Let trvá do Petrohradu 8 hodin včetně mezipřistání, na nekomfort si tentokrát opravdu nemůžeme stěžovat a na příjemné přistání taky ne. V Petrohradě jdeme spát do hotelu Pulkovo, který je zdarma na jednu noc, máme 5 hodin časový posun.

24. Sobota

Věci necháme v hotelu a jedeme do města, doprava za pár týdnů podražila, bus za 10R, maršrutky za 20R. Popojíždíme tedy busem na stanici Moskevská, dále metrem na Něvský prospekt. Kupujeme zásoby různých CD, které se zde prodávají na stáncích jako noviny – hudba, software. Lístky do slavného Puškinova divadla baletu měli bohužel vyprodány, tak je musíme koupit od překupníků za trojnásobnou cenu. Nejlevnější ubytování jsme objevili v penzionu nedaleko Pulkova o zastávku dále maršrutkou 213 za 300/os. My ale nakonec preferujeme strávit romantickou noc s místní cestovní kanceláří. Zájezd romantické noci začíná ve 23.00 a končí v 5.00. Jdeme do Ermitáže, řada Čechů, které jsme potkali, nás nabádala, že se dá dovnitř snadno projít bez lístků z jejich zkušenosti, nebo na ISIC kartu, běžné lístky jsou za 300R, my ale stejně máme jen 3 hodiny času, tak ani letos dovnitř nejdeme. Zbytek odpoledne trávíme bohužel marným hledáním úschovny. Jediná je na letišti pulkovo 1 (jsou zde 2 letiště), ale jak jsme zjistili úschova příjde na noc více jak 165R/batoh, což odmítáme. Batohy bereme do divadla na balet a pak v autobuse necháváme celou noc. Balet (Giselle) se nám zdaleka tak nelíbil jako loni (Molliere), navíc jsem tam záhy usnul kvůli časovému posunu, tak jsem si to za ty prachy moc neužil. Noční romantické noci jsou ovšem parádní, škoda že jsme unavení.

25. Neděle

Odlétáme až po desáté – letenky jsme měli vystaveny na odlet o dvě hodiny dříve, ale Pulkovo si klidně během našeho pobytu na Sibiři změnilo odlet. Naštěstí nás emailem varovala CK Dust, kde jsme si letenky zařizovali, ostatní Češi, kteří s náma letěli měli pouhé štěstí, že posun byl udělán na pozdější odlet. O změněném odletu nevěděli ani na informacích na letišti do poslední chvíle. Let chytá další hodinu spoždění, ale jinak pohoda, za ty prachy jsou to standartní ruské služby a my jsme na to zvyklí, takže nás v Rusku nic nepřekvapuje. V Praze nás ovšem čeká chaos největší, po povodních nám není nikdo schopen říct, odkud jezdí busy do Brna. Pár hodin jezdíme po Praze, než zcela náhodou objevíme někde autobus. Zlatá ruská organizovanost... Navíc nám v autobuse nehezky vynadali, protože jsme si nejprve sedli a pak teprve vybalili peněženku, jak jsme si to zvykli dělat poslední týdny na Sibiři...