Akční složení týmu: Jonáš, sestra Ilona, mafi

Lehce sněží, teplota pod nulou, ani si v tom počasí neumím představit venku něco příjemného. Vyrážíme autem ve 2.30 z Brna do Vídně, auto necháváme na parkovišti zdarma před vlakovou stanicí Schwechat (schnellbahn S7). Ve 4.50 vlakem 2 zastávky (7 minut) na letiště, v 6.30 odlet společností flyniki.com do Norinbergu (let trvá jednu hodinu). Zde mají pro děti vemi příjemnou přestupní halu, hned dva dětské koutky se spoustou hraček, houpaček a skluzavku. Další letadlo už je společnosti airberlin a letíme do Las Palmas na ostrove Gran Canaria 3 hodiny, kde jsme ve 12.15 místního času. Obě společnosti mile překvapili a Jonáš dostal spoustu dárků na hraní, které později využil. Příjemná změna - venku je teplota kolem 25 nad nulou a sluníčko. Na letišti půjčujeme auto Citroen C3, rezervované přes internet u společnosti autoreisen na 5 dní (64€). Při platbě pouze cash chtějí zaplatit nádrž benzínu, při platbě kartou se benzín společnosti neplatí, což jsme zvolili. U nejbližší pumpy před letištěm kupujeme automapu (6€). Projíždíme se zastávkama podél pobřeží a kocháme se oceánem a plážemi asi 15km. Často jsou zde k vidění obchody Interspar, je tu i Carefour, kde mají ještě větší výběr jogurtů a dobrot než u nás. Procházíme několik středisek. Jonáš poprvé viděl na pobřeží spoustu krabů a od té chvíle se celkem bojí do vody. K večeru jedeme do 2. největšího města ostrova Gran Canaria – Telde. Procházíme velký kaktusový park ve městě. Je zadarmo a jsou zde i zvířata - pštrosi, kozy, nechybí řada dětských vymožeností, ani nebyl čas to vše projít do tmy. Nestíháme ani památky a za tmy vyrážíme nejbližší silnicí do hor. 12 km za městem stavíme stan u  zapadlé silnice mezi opunciemi výšky auta.

Popojíždíme pár km k nedalekému kráteru Caldera de Bandama. V okolí je pěkný areál na golf. Kráter má průměr 1km a nad ním je malý kopec El Roque Bandama s dobrým výhledem jak na kráter, tak na pobřeží a celé Las Palmas. Projíždíme San Brigida, San Mateo, Cueva Grande. Cestou na benzínce nabíráme benzín do vařiče. Benzín stojí na ostrovech všude kolem 0.71€/litr. Obchody s pečivem byly i ve vesnicích vysoko v horách. Za bagety chtějí obykle 0.3€. Vodu kupujeme v balení 5 litrů za 0.8-1.3€, různá kokosová, mangová, ananasová a jiná jogurtová mléka 0.75litru za 1.5€. V horách od cca 1500m začínají borovicové lesy a v nich je řada tzv. recreation areas – míst vhodných na odpolední siestu, pečení masa a přespání a je tam obvykle zdroj vody. Campování je na ostrovech oficiálně zakázáno, ale všechna místa se vždy na noc vylidnila a se spaním nebyl nikdy žádný problém. Projíždíme a zastavujeme skoro každý kilometr cesty u nějakého vyhlídkového místa (viewpointu) a někdy se i procházíme lesem. K večeru jsme pod kopcem se skalama Roque Nublo, které jsou symbolem ostrova. Šlapeme až na vrchol na západ slunce. Jsme nad mraky a pozorujeme zejména všudypřítomný výhled na zasněženou sopku na sousedním ostrově Tenerife. V okolí je spousta horolezeckých terénů, tak sledujeme i horolezce. Po západu slunce se rychle ochlazuje na asi 10-15 stupňů a na skalách vanou silné pasátové větry. Vracíme se zpět a spíme v nejbližším vylidněném picnic místě.

V noci kupodivu trochu pršelo ač bylo večer i ráno zcela jasno. Jonáš i budík zklamali, takže nás budí až v 11 hodin nějaký správce parku. Vzhledem k tomu, že neumí jinak než španělsky, tak chápeme, že je rozumné sbalit stan a nebude žádný problém. Je to opravdu rozumné – záhy přijíždí autobusy s davy místních lidí, kteří zde doslova bojují o prázdné kamenné stoly a lavičky a ihned vybalují hromady jídla na nedělní párty s pečením masa. Popojíždíme na pico de Las Nieves 1949, nejvyšší horu ostrova. Chodíme pár kilometrů po okolí vrcholu a kocháme se výhledy. Jsme neustále nad mraky, je zcela jasno a teplo, ale skály vypadají každou hodinu trochu jinak. V okolí je spousta turistických chodníků a počasí jako v létě na slovenských horách - úplná lahoda. Později odpoledne popojíždíme kolem Roque Nublo, Ayacata, Degollada del Asserador, roque Palmes směrem el Carrizal. Silnička se tak zůží a klikatí se ve strmých horských svazích, až nás nakonec nějaký člověk odrazuje od pokračování, přestože je z mapy jasné, že silnice končí někde na okraji kopce. Pokračujeme přes Messa del Junquillon a silnička vede přímo přesně po ostrém hřebeni, bez patníků či krajnic jsou na obou okrajích stometrové srázy. Dále se strmě silnice klikatí dolů k přehradě Parallilo. U mostu přes horní konec přehrady je pěkné místo na spaní, sice s cedulkou, že se tam nemá campovat, ale rošt a ohniště vypovídají své. Žáby zde dělají večer úžasný koncert, což se líbí Jonášovi a ráno se ukazuje, že je zde navíc spousta divokých kachen a hus, které se nebojí a dá se s nima hrát.

Jedeme nahoru přes vesnici Artenara dokoupit potraviny. Z vesnice jsou pěkné výhledy na náhorní plošinu. Klesáme trochu níže ke kráteru Caldera pinos de Galdar. Jsme ale na horní hranici mraků, tak zde musím déle čekat na nějaký výhled a fouká zde tak, že se Jonáš neudrží na nohách. Sjíždíme dolů k oceánu směr město Gáldar. Za kruhovým objezdem v kopci je Reptilandia park. Bohužel je nyní zavřený, uvádí zde, že se otevře až v červnu, tak jedeme do Agaete. Moc pěkné přístavní město s upraveným pobřežím. Oceán zde ukazuje svou drsnou tvář a fotíme obrovské nádherné vlny valící se přes útesy. Každé dvě hodiny zde jezdí trajekt na Tenerife, společnost Fred Olsen, která má na ostrově dominantní reklamu. Trajekt vypadá moc pěkně – netradičně konstruovaná žlutá ryhloplavidla a lidi na ně mohou nastoupit zadarmo i v Las Palmas - bus je do Agaete přiveze po dálnici za necelou hodinu (jízdní řády k nalezeni snadno na webu). Trajekt ovšem stojí 35€/osobu, takže s ním počítáme jen jako s záložní variantou. Po prohlídce přístavu jedeme směr El Risco, puerto de Aldea, asi nejzajímavější úsek silnice na ostrově, je vybudovaná přímo ve skalních útesech. Je tu spousta výhledů na oceán, na konci před městem Aldea dokonce jeden luxusní pozorovací skalní balkón asi 200m přímo nad vodou. V Aldea procházíme další krásný úsek pobřeží. Projíždíme San Nicolas, Puerto de Mogán a západ slunce pozorujeme nedaleko Maspalomas. Známé písečné duny dnes už nestíháme, spíme 2km severně směr Fataga za městem, nedaleko jakéhosi lomu na náhorní plošině.

Spaní pod širákem přináší řadu výhod – šetří čas a navíc ty krásné východy slunce. Pozorujeme ranní oceán a vyrážíme k pobřeží na písečné duny. Je to příliš populární oblast, ale takto ráno není problém najít zdarma místo na parkování. Procházíme se po dunách v západní části. Zdaleka jsme neviděli jejich konec, táhnou se do daleka podél pobřeží. Bohužel se brzy zvedl silný vítr a písek lítal vzduchem a dostal se do všech věcí co jsme měli venku. Dun je tam oproti očekávání mnoho a jsou mnohametrové. Procházíme kolem jedné oázy s velbloudy. Kousek od pobřeží už ale vůbec nefouká a je naopak horko. Jedeme asi 40 minut kolem letiště až do Las Palmas a zde nechávám sestru s Jonášem a většinou věcí v parku Santa Catalina. Vracím auto na letiště. Autem citroen C3 jsme najeli 400km (20€ benzínu natural 95 neboli sin plomo)
Z letiště jezdí za 2€ přímo k parku autobus 2x za hodinu, z toho jednou za hodinu jezdí pouze k parku San Telmo, ale tam navazuje další autobus za 1€. V parku zrovna rozebírali obrovské vyzdobené pódium z karnevalu, který zde zrovna tento týden končil ( www.laspalmascarnaval.com ). Procházíme městem na střídačku a batohy máme v parku. V okolí je řada ruzných dětských koutků odkud se Jonášovi vůbec nechce. Po náročném hledání jsem našel dokonce fungující internet kavárnu. Odpoledne jdeme na pláž na pobřeží se spoustou hospůdek, tak si v jedné dáváme místní speciality z ryb a místní pivo. Ještě předtím kupuju v nedalekém přístavu lístky na trajekt do Santa Cruz na ostrově Tenerife ( www.naviera-armas.com ), lístek stojí 10€, do 26ti let je ještě menší sleva a děti zdarma. Po večeři odnášíme batohy na trajekt. Loď je tak veliká, že batohy musíme nechat v nějakém přiděleném autě a jít pěšky několik pater nahoru. Na trajektu je bazén, kina, bar a hlavně dětská místnost ala Ikea se spoustou balónků do kterých Jonáše po hlavě záhy naučila skákat malá Španělka. Pro samé hračky a skluzavky si vůbec nevšiml houpání oceánu. To ani já jsem nedokázal jít po chodbě bez držení. Trajekt měl spoždění, tak plavba trvala 19.00 - 22.15. Z přístavu procházíme nočním městem přímo nahoru do kopce a na jeho okraji spíme v parčíku s výhledem na město.

Jdeme přes město k autobusovému nádraží odkud jezdí autobus 102 na letiště Tenerife sever. Cestou v obchodním domě kupuju 2 mapy, jak silniční tak turistickou na chození. Na výběr jich tu měli ještě více narozdíl od benzínových pump. Za půl hodiny jsme autobusem na letišti a dostáváme nečekaně na poměry luxusní silnější auto, přestože bylo objednané přes internet něco nejlevnějšího. (164€ za 8.-15.březen). Kupodivu k autu nám zadara dávají další dvě automapy, tak jich teď máme až moc. V blízkosti letiště jih jsou půjčovny ještě o dost levnější, kolem 100€ na týden, jsou ale rozdíly v pojištění, které je v ceně. My jsme měli jak havarijní tak proti krádeži v ceně, ale zdaleka ne všechny půjčovny to tak mají.) Jedeme zpět přes Santa Cruez podél pobřeží na nejvyhlášenější pláž v okolí, která je asi 7km severovýchodně od města (playa de las Teresitas). Pláž má luxusní písek dovezený ze Sahary a pěkně rozeseté palmy, vlnolam i sprchy. Užíváme si až do večera, teplota vody 20 stupňů, u břehu ještě teplejší, na slunci to připaluje a mohlo být odpoledne ke třiceti. Večer za tmy jedeme do hor přes El Bailadero směr Chamorga. Silnice vede později mlžným pralesem. Kemp zaznačený cestou jsme nenašli, tak spíme na trávě u silnice nedaleko Lomo de las Bodegas.

Ráno kolem nás jde s motykama na pole úplně skvělá domorodá dvojice – ukázkově typičtí starší původní vesničani. Bohužel jsem nestihl vyskočit včas ze spacáku a zdokumentovat to. Popojedeme do Chamorgy, kde se dá nabrat pitná voda a odtud na celodenní výlet - přechod pohoří Anaga. Cesta vede slušně vyšlapaným chodníkem nejprve na severo východ na hřeben až k oceánu s výhledem na maják, roques de Anaga a roque Bermejo, pak přímo po hřebeni zpět mlžným pralesem přes Chabezo del Tejo a kopec Chinobre. Kolem tohoto kopce je prales nejhustší a nejvíce porostlý mechem. U hlavních silnic je občas někde mapka, jinak trasy jsou velmi dobře popsané v průvodci Tenerifa (edice Kletr, freytag & berndt). Přímo v pralese není kam zabloudit, neboť mimo pěšinu je prales prakticky neprostupný. Pěšina vede asi 5km přímo po hřebeni a jsou zde parádní výhledy na severní lesnaté pobřeží. Poslední úsek pralesa je místy poznamenaný hurikánen, který zde loni řádil, ale popadané stromy přes pěšinu jsou odstraněné a dá se jednoduše projít. Přechod končíme opět na hlavní silnici u El Badeiro, zde behem chvilky stopuju auto, které mě odveze do Chamorgy k našemu. Projíždíme severní částí pohoří Anaga na vrchol pico del Ingles a stavíme stan v pralese nedaleko křižovatky. V pralese je skvělý klid. Doufam jen, že do rána se udělá trochu víc mlhy, doposud máme pořád jen skoro bezmračné počasí.

Máme štěstí, v noci chvilku podruhé a naposled zapršelo, brzo ráno je jasno a v lese skutečná hustá mlha, která se rychle rozplynula. Projíždíme několik vyhlídek podél cest a fotím prales. Mraky jsou dole pod námi. Sjíždíme přes vyhlídku Cruz del Carmen dolů z hor přes Tequeste k Punta del Hidalgo. Zde začíná údajně nejdrsnější soutěska ostrova. Je trochu více oblačno na focení, tak odkládám soutěsku na zítřek a popojíždíme podél pobřeží přes Tejinu, Tacoronte do Puerto de la Cruz do Loro parku kolem jedné odpoledne. Kudy k parku je slušně ozačeno už z dálnice. Vstupné 24€/člověka, 2€ parkování, dítě zdarma je vyšší, ale tak megalomanskou Zoo jsem ještě neviděl. Kromě zvířat v klecích a výbězích je zde několik menších zastřešených stadiónů na show se zvířaty. Je zde tolik zvířat, že by bylo na co se dívat více dní. Snažíme se stihnout podle rozpisu alespoň všechna zábavná představení – vystoupení s lachtany, kteří mimo jiné hráli s balóny a přihrávali si nad vodní hladinou čumáky. Vystoupení s delfíny, kteří vyhazovali plavající lidi do vzduchu, vystoupení papoušků. Moc se nám líbila světově největší vícepatrová simulace antarktidy s tučňáky i s padajícím sněhem. Park má svůj název od toho, že v něm je největší počet různých druhů papoušků na světě na jednom místě. V parku je část vyhrazena pro malé děti, takže člověk opravdu neví co dříve, vymyšlené to tu mají hezky. Za zmínku rovněž stojí bílý tygr. Skleněný tunel se žraloky byl bohužel ten den mimo provoz. Po sledování západu slunce jedeme do hor na Carmen view. Cestou nás ovšem potkala nepříjemnost – v kopci při couvání se jedno kolo dostalo mimo silnici a hrozil pád do příkopu a kvůli málo nafouknutým pneumatikám kola podkluzovala směr příkop. Zkusil jsem kontaktovat půjčovnu, která vyslala pomoc, ale ta nedorazila, resp. nás údajně nenašla. Téměř všichni umí akorád španělsky, tak se dalo špatně domluvit. Po skoro dvou hodinách se nabídl nějaký místní člověk a vytáhl nás na laně jeepem. Popojeli jsme na spaní pár kilometrů do hor na vyhlídku Carmen, kde se příjemně spalo pod širákem.

Sjíždíme znova jako včera do pobřežní vesnice Punta del Hidalgo. Je tu pláž s útesy a mezi nimi bazén na koupání se sprchou. Sestra s Jonášem se tady válí do večera a já jdu na 5 hodin trek z tohoto místa nahoru soutěskou Barranco Seco přes vesnice Bejía, Abajo nahoru 600m výškových a dolů po dně soutěskou del Rio. Soutěskou Seco se prochází betonovým vodním kanálem vysekaným ve skále. Opravdu nejzajímavější soutěska ostrova, navíc zcela bez lidí. V průvodci strašili, že je to nejobtížnější cesta jen pro lidi bez závratí, ale litoval jsem, že jsem nevzal právě z toho důvodu Jonáše. V kanále neteče voda a má půl metru hluboký profil tvaru „U“, takže pro malé dítě je to jednodušší než pro dospělého. Kanál vede na řadě míst skrz skálu. Nejdelší tunel měl 50m, ale bylo vidět na druhý konec, tak se to dalo i bez baterky. Na některých místech je potřeba se přikrčit, neboť skála nad kanálem je mírně převislá. Pod kanálem jsou sice občas kolmé srázy, ale není to nic exponovaného v porovnání s chodníky někde v Dolomitech či Rumunsku. Z vesnice Bejía do Abajo jsem netrefil odbočku, tak jsem přišel do vesnice Abajo delší obklikou kolem osamělého stromu ověšeného pomeranči. Místní pomeranče chutnají trochu jinak než je člověk zvyklý z obchodu, trhání ze stromu má ale své nazaměnitelné kouzlo. Soutěskou Rio vede rovněž po úbočí vodní kanál, ale šel jsem po dně soutěsky podél potoka a kochal se kaktusovými stráněmi bez civilizačních staveb. U ústí soutěsky do oceánu je nějaký rozpadlý ale ne zcela zasypaný důl. Po koupání při západu slunce jedeme něco přes hodinu podél pobřeží kolem Puerto de la Cruez, San Juan, Icod, el Tanque do hor do recreation Area hned za vesnicí San Jose de los Lianos. Kromě pěti nadšenců s africkými bubny zde nikdo nebyl, bubnování ovšem v noci přitvrdili až bylo slyšet po celém lese.

Po čase jsme při vstávání neviděli východ slunce ač jsme spali opět bez stanu. V lese se spí opravdu příjemně. Jedeme přes Santiago del Teide a sedlo do vesnice Masca. Zde necháváme auto na parkovišti a procházíme soutěskou Masca asi 600 výškových metrů dolů k oceánu a zpět. Sestra zůstává v autě, tak jdu jen s Jonášem. Máme celkem štěstí, když byla náhodou v autě, viděla, jak nějaký zloděj vybírá kufry aut. Soutěska je pěkná, ale je příliš populární, tak tady chodí hodně lidí, kteří na užších místech zdržují. Jde se podél řeky, která se mnohokrát přelézá ze strany na stranu, ale bylo málo vody, tak se dá vše bez potíží přejít po kamenech. Dole u vody na většínu lidí čeká loď, která je odveze k autobusu nahoru. Není tam žádná pláž, pžestože na mapě je uvedena, ani tam nelze nic koupit, jen kameny a spousta krabů. Lodě navíc kotví dál od pobřeží, tak může být problém se na nějakou dostat bez předchozí domluvy. Soutěska je tak hluboce zařízlá do ostrova, že na dno většinou ani nesvítí slunce. Cesta dolů trvala 2 hodiny, nahoru s focením dvojnásobek. Večer jedeme do recreation area las Lajas, několik kilometrů nahoru po silnici z města Vilaflor. Rozsáhlé místo s pitnou vodou i spoustou houpaček pro děti. Kemp zel v noci prázdnotou.

Jedeme nahoru do národního parku Teide. U vstupního informačního střediska rozdávají zdarma mapy treků, ale jinak mi přišli velmi nedůvěryhodní, když tvrdili, že se na Teide pěšky nesmí a že lanovka nejezdí. Jiní lidé co jsme potkali cestou tvrdili opak. Fotím lávová pole vnějšího kráteru podél silnice. Je tu řada viewpointů. Kolem poledne se vracíme do Vilafloru a po nákupu jídla jdeme pěšky 20km výlet od hlavní silnice ke skalním útvarům Paisaje Lunar. Jde se tam 8km z hlavní silnice po kamenité cestě, kudy by se autem taky dalo projet a někteří lidi s půjčenými auty to taky dělali. Samotné skalní homolovité útvary jsou opravdu zajímavý úkaz. Kupodivu nejsou nijak ohrazené a viděli jsme, jak někteří Němci po těch pískovcových homolích suverénně lezli a ničili je. Po dokochání se západem slunce spíme ve stejném místě jako minulou noc.

Jedeme nahoru přímo na úpatí Teide přes další viewpointy k roques de Garcia. Zde se tyčí známý skalní útvar tvaru velkého obušku na podstavci. Fouká silný vítr. Pěšky jdu na druhou nejvyšší horu ostrova – nejvyšší místo vnějšího kráteru s názvem Guajara. Cesta nahoru vede z východní strany a je jednoduchá a dobře značená. Nahoře nad mraky je asi nejlepší výhled na celý kužel Teide. Teide samotné je touto dobou hodně zasněžené, což bylo vidět už z letadla. Z Guajary je vidět jižní strana Teide, která je téměř bez sněhu. Výstup na Guajaru zabral necelé 2 hodiny, sestup přímou nejkratší cestou dolů. Na pár místech s velkým sklonem tu byly zbytky sněhu a řadu lidí to odradilo. Z parkoviště Garcia jedeme kolem lanovky, která zrovna kvůli větru nefunguje, dále kolem observatoře po hlavní hřebenové silnici směr La Laguna. Cestou je vidět zasněžená strana Teide na mnoho způsobů při zapadajícím slunci. V pásmu lesů hledáme recreation area, ale ty zde nevypadají použitelně, proto spíme v lese u nějaké lesní cesty.

Sjíždíme do La Laguny, kde ještě hledám schránku na pohledy. V žádném z menších měst či vesnic jsme ji zatím neviděli a každý nás odkazoval do Laguny. Přímo naproti letiště za dálnicí je veliký potravinový supermarket. Po vrácení auta na letišti vše probíhá zcela v klidu. Najeli jsme 480km (34€ benzín). Odbavení v rámci Schengen sektoru je bez větší kontroly. Přestože zde upozorňují na důkladnější pasovou kontrolu, projde člověk snadno i na cizí pas. 13.30 odlétáme do Norinbergu a Vídně, kde ještě stojí naše auto, takže jsme kolem půlnoci doma.